Co člověk, to jiný názor, to jiná životní filozofie. Vzhledem k tomu, že mám hodně kamarádek s různými životními osudy, mám možnost srovnávat a porovnávat. Jedna má spolužačka ze školních let je již tolikrát vdaná, že si nepamatuji její aktuální příjmení, proto jí říkám dívčí přezdívkou rodného příjmení. Také když mluvíme o jejích nových objevech, přezdíváme je nejrůznějšími přívlastky, tedy mnohdy skutečně nevím, jak se vlastně hoši jmenují. Nedávno mi oznámila svůj nový vztah.

Minule jsem fejeton věnovala ženám, jimž muži málokdy rozumějí, pro ženy jsou však muži stejně nepochopitelná stvoření. Snad zásadní rozdíl mezi mužem a ženou je ve vizáži. Na chlapech vlastně není vůbec nic hezkého ani milého, nemalují se ani se nijak nevylepšují, aby měli větší oči, menší břicha a vlasatější hlavy, a přesto vypadají pořád chlapsky. Žena když se nenamaluje a nevylepší, vypadá jako něco mezi chlapem a ženou. To se chlapům nikdy stát nemůže, oni se k vizáži ženy nikdy nemohou přiblížit, snad jen travestité, ale ti dělají to, co my ženy, malují se, oblékají a fintí.

Vedla jsem zajímavý rozhovor s mužem kolem šedesátky, vzdělaným a sečtělým, od mládí odběratelem denního tisku, který si po letech každodenního setkání s novinami dokázal představit, že by noviny jako takové přestaly úplně vycházet. Musela jsem s ním svést slovní bitvu, protože jestliže tento chytrý muž takto smýšlí, děsím se, jak smýšlí lidé, kteří jsou líní číst, nic je nezajímá a při slovu věci veřejné odcházejí. Nabízím přepis našeho rozhovoru

Zubaře nemá nikdo rád. Ani já. Bojím se jich, i když dnes mám hezkou paní doktorku, která má takové technické vymoženosti, o nichž se v mi v mém mládí jen mohlo zdát.

Nemám ráda média, i když v nich již 20 let pracuji. Mám ráda jen Týdeník Kroměřížska, časopis Týden a zprávy České tiskové kanceláře. Proč to píšu, pochopíte v dalších řádcích.

Díky svému věku mohu srovnávat generace. Nemůžu se zbavit dojmu, že dnešní kluci jsou skutečně mamánci. Prý jim schází vojna a boj. Asi na tom něco bude, protože když se dívám na vztahy dnešních mladých párů, nemohu se zbavit dojmu, že ženy v nich hrají prim. Mladí se zbláznili do techniky, randí s prsty na klávesnici, když se s opačným pohlavím potkají, neumí spolu mluvit, vlastně je virtuální svět baví víc než ten reálný. Začněme u těch chlapců, které jsem doposud měla možnost ve svém okolí sledovat.

Do mé kanceláře vstoupil muž, kterého jsem dlouho neviděla. Jako každá žena, jsem ho zavalila otázkami, jak se má, co je u něj nového a co dělal, že se tak dlouho nestavil, načež on se na mě smutně podíval a říká: „Proč vy ženské tak moc mluvíte?“ Tím mě dokonale odzbrojil, protože podle mě jsem vůbec nic neřekla. Byl to sice sled otázek, a uznávám, že muže zajímá tak jedna věc denně, tedy položí otázku maximálně jednou denně, nejčastěji týkající se skladby jídla k večeři, ale kdybychom my ženy takto rozprávěly, nic bychom se nedozvěděly.

Za tloustnutí národa mohou potraviny, které jsou nám nabízeny na každém kroku. Třeba salámy už nejsou vyráběny z masa, ale z éček a dochucovadel a vše možných náhražek. Nevěřila jsem, ale do salámů ze supermarketů se přidává i kukuřice a červená řepa. Doposud jsem si myslela, že kukuřici milují jen mašíci. Chyba lávky! Chutná i dvounohým. Stačí k tomu mrsknout nějaké dochucovadlo a barvu a skoro masité hmotě neodoláte.

Socialismem odkojená generace vstupovala do svazku manželského mezi 18 až 22 rokem. Všichni byli naprogramovaní k tomu, že jediná budoucnost, která je čeká, je byt 3 + 1 v paneláku a že budou mít tolik dětí, kolik si jen páni tvorstva budou přát. Denní režim žen vypadal stejně, ráno se připravovaly snídaně, pak se jen vařilo, pralo, žehlilo, uklízelo a o děti pečovalo. Ambice žen byly minimální, ráda zdůrazňuji, že v této neandertálské době bylo přímo pohoršením, když byl muž zatahován do domácích prací, pro nás byli však pánové v zástěrách za hrdiny, protože naši chlapi s kočárky nejezdili, domácích prací se štítili.

Žijeme v době, které málokdo rozumí. Když ji shrneme, tak je o tom, že JÁ (tedy i VY) za nic nemůžu/nemůžete, může za to ON (případně ONI), a když se podobná situace stane asi dvaceti stejným lidem, vytvoří se zákonná regulace, abychom byli ušetřeni následků ze své vlastní omezenosti.