Ženy jsou vskutku prazvláštní stvoření. Snad nejvýstižněji je vystihuje pravidlo, že když dosáhnou toho, po čem touží, vždy chtějí něco nového. V tom je snad ten nejzásadnější rozdíl mezi mužem a ženou, protože muž k životu potřebuje málo, a když už ho žena donutí žít nějaký ten život, který je dle její osnovy, vždy po čase žena vymyslí něco nového. Třeba: má-li žena doma hodného muže, chce divocha. Když má doma divocha, chce hodného muže. A má-li žena doma divocha, ze kterého se během let stane kliďas, chce normálního chlapa. Jak vypadá nevím, protože ani po zprostředkovaných zkušenostech mých zkušených kamarádek žádného takového neznáme.

Přesto je na ženách úžasná ta neustálá touha měnit věci. Ženy jsou nestálé, pořád s něčím nespokojené, pořád něco předhazují, proto se pořád hašteří se svými muži. Proto muže stále vybízejí a požďuchují je k povinnostem, které stojí na okraji zájmu 99,9 % mužů. Praktický příklad z letitého manželského svazku.

Je běžná sobota. Žena během dopoledne vaří, uklízí a kdovíco ještě dělá pro spokojenost své rodiny. Manžel vyspává, je přece sobota. Ona je již od sedmé hodiny ranní vzhůru. Kolem spící ložnice prochází tiše, aby nevzbudila pána domu, protože náhlé probuzení, navíc ve volný den, bývá kruté. Potichu tedy přebírá prádlo, aby ho dala do pračky, a děsí se, že by náhodou daná špína vykonala takový hluk, že by se nám muž násilím probudil, tedy vstal pozadím vzhůru.

Žena nemá čas lelkovat, proto začíná vařit. Každý hrnec vytahuje opatrně, aby o sebe železní obři necinkali, a sleduje, zda klika ložnice zůstává v klidové poloze. Takhle ohleduplná je žena nejméně do devíti ráno. Pak si však uvědomí, že ona už dvě hodiny pobíhá po kuchyni, koupelně a obýváku, kde se ubytovaly rozespalé děti, které u sledování televize žádají nějakou tu snídani, takže žena se po deváté přestane ohlížet, tříská talíři, hrnci, dokonce i zesílí rádio – a vtom to přijde.

Muž vyspaný dorůžova vstává. „To jsem se fajn vyspal,“ říká s úsměvem. V naprostém klidu a pohodě vykoná nekonečnou ranní siestu, kdy se žena dožaduje odpovědi na zbytečné otázky, jako třeba: Jak se vyspal?, V kolik jsi šel spát?…. Muž odpovídá všeobecně, nic neříkajícně, je mu to úplně jedno. Otec vchází do obýváku, kde okřikne ním zplozené děti, proč hledí na takové hovadiny, přichází do kuchyně, kde zhlédne chudobnou snídani, řekne něco vtipného na adresu ženy a idylická ranní siesta pomalu hlásí ústup.

Ženy mají úžasnou schopnost litovat se (… to mám zase práce, … že jsem se nenarodila jako chlap apod.), proto pronášejí jedovatosti: „Spát do devíti, to je dřina. Cooo?“ Toť těžká rozprava po ránu, kdy odpočatý muž, dobře naladěný po dobře prožité noci (jak kdy), je nucen přemýšlet o věcech, které se mu ale vůbec nehodí do volného dne. Proto svou drahou s naprostým nadhledem poplácá po pozadí a sdělí: „No tak, je sobota, buď hodná.“ Drahá polovice, nasupená jalovice, dočasně opouští bojovou polohu a bručí něco o hrncích. Uprostřed věty, tedy bez jakéhokoliv zájmu o její sdělení, si muž obléká bundu, bere klíče a odchází k poštovní schránce, kde na něho čekají čerstvé ranní noviny.

S pískotem přiskotačí k jídelnímu stolu, kde dojídá snídani, a již rozprostírá na stole Zemana, Babiše, rusko- -americké vztahy, oteplování klimatu… Čtení muži zabírá hodně času, protože některé noviny jsou tak rozsáhlé, že připraví pomalejší čtenáře i o celé dopoledne. Když si muž u své ženy objedná kávu, žena v doposud zatím jen zažehnuté stávkové pohotovosti úmyslně pokládá kafe na rozečtený článek. Ještě než si muž dá první doušek kávy, žena se rozhodne utírat prach a muži úsečně rozkáže: „Mohl by sis uklidit ty noviny!“ On však s nadhledem intelektuála sdělí: „To víš že jo, lásko.“ A odchází na balkon, kde má klid. Chyba lávky, žena totiž zrovna sem jde větrat peřiny, vždyť je tak hezky. A tak ho pronásleduje po celém bytě, až muž opustí 3+1.

Žena si uvědomí, že to přehnala, a obává se, že ranní dusno by mohlo ohrozit obědovou rodinnou siestu. Proto již po hodině buntuje děti, aby otci zavolaly, a je šťastná, když zjistí, že muž šel koupit po šesti měsících upomínání hřebík na připevnění obrázku z předloňské dovolené.

Žena s radostí v srdci prostírá stůl, muž si při návratu neodpustí poznámku: „To se nám to sobotní ráno zase vyvedlo. Ale to nevadí, vše jsi zvládla na jedničku a jsi jistě unavená, tak si půjdeš po obídku bucnout, že…?“ Žena vůbec nic nenamítá, je šťastná, že má vše hotovo a může si jít skutečně po obědě lehnout a beztrestně kynout. Bádala jsem nad tím, proč některé ženy jsou právě o sobotním ránu tak popudlivé. Došla jsem k rozuzlení, že je to možná tím, že po týdnu v práci očekávají příjemný víkend a on začíná stereotypem jménem vaření, praní, uklízení.

Chytří muži ženě pomáhají. Vstávají ve stejný čas, pomáhají se snídaní, uklízením i praním, což většinou ženy dlouho nevydrží a zvolají: „Ježišimárja, neplantej se mi tady!“ A tak si muž vezme noviny, najde si klidné místo v příbytku a věnuje se nekonfliktnímu čtení řádků cizích autorů…