Naučit se může kdokoliv cokoliv, nápověd a návodů je všude plno. Když se však kdokoliv do čehokoliv pustí, málokdy výsledný produkt může zhodnotit slovy: „Umím to.“

Znáte to. Žijete s někým, koho znáte jako své boty a pak začne stárnout. Vidíte to, vnímáte to, nelíbí se vám to, ale tak nějak tušíte, že lepší už to nebude.

Dříve se děti narodily a i v dospělosti zůstaly vesměs v České republice, nebylo tedy nutné nikam daleko jezdit, aby se rodiny viděly. Dnes naše dospělé děti cestují a sem tam se nám zakoukají do světa, v němž potom zůstanou. Zůstanou-li děti se svými novými rodinami žít v cizině, někdy je potřeba je navštívit, i když letadlem rodiče letěli jen dvakrát, a to ještě s cestovkou. Jedni takoví sváteční rodiče cestovatelé se vydali za dcerou do Portugalska.

Na silnicích trávíme spoustu času. Každé auto má pod kapotou různý počet koní. Malá auta mají výkon motoru shodný s tažnou silou stovky koní, silnější motory jich prý mají tři sta a více. K čemu je dobré mít tak velký počet koní pod kapotou nechápu, protože povolená rychlost je 130 kilometrů v hodině, přičemž silná auta mohou jet i 250. Je jasné, že když někdo má tři sta koní, chce jim dát výběh. Kdyby jen chtěl, on přímo musí, protože když to neudělá, jeho koníci strádají. Proto po rychlé jízdě rychlého auta touží jak motor auta – koně, tak i jejich pán. To chápu. Ale kde tak rychle chcete jet a nezaplatit za to pokutu?

Jsem malá čarodějnice. Umím amatérsky vykládat taroky, číst z ruky, dokonce mám takové to vidění, kdy potkám cizího člověka a nejsem schopná mu podat ruku, něco mne odpuzuje, prostě jeho zlá aura mne nepustí blíž. Když zjistím, že jde o zloducha, má víra v nadpřirozené schopnosti sílí. Také na většině večírků jsou mi pokládány ruce na stůl a já čtu. Podle čar a znamení, jak mne to naučila amatérská příručka s názvem Čtení z ruky.

Lidé vynalezli peníze, aby měli čím poměřovat, zda je jich hodně nebo málo. Samozřejmě je jich pořád málo, protože i ti, kteří mají stamilionové majetky, pořád dělají další peníze, protože je jich pro ně málo. Člověk k životu potřebuje střechu nad hlavou, jídlo na den a postel, ve které se dá spát. Bezdomovci stačí pití, zbytkové jídlo a nic víc, a přesto žije. Provoz běžného člověka stojí desetitisíce, bezdomovce klidně jen i tisícovka. Proč tedy všichni nakupují, jako by měla přijít válka, ve které nepřežijeme bez zásob jídla? No protože jídlo je levné, i když se pořád zdražuje.

Po dlouhé odmlce a mnohých upomínkách, že lajdám v psaní fejetonů a zadaní se nemohou ztotožnit s tím, že to, co prožívají hrdinové mých fejetonů, prožívají i oni sami, jsem opět se sklenkou vína usedla k počítači a píši. Slabší povahy žádám, aby fejetony braly s nadhledem, protože mají jediný cíl – pobavit a potěšit čtenáře. Proto jakákoliv podobnost či shoda situací nebyla plánovaná, jen jste se „bohužel“ poznali v popisovaných situacích. Vítejte v klubu.