Když se ženy nenudí, nemají čas otravovat své muže

Po dlouhé odmlce a mnohých upomínkách, že lajdám v psaní fejetonů a zadaní se nemohou ztotožnit s tím, že to, co prožívají hrdinové mých fejetonů, prožívají i oni sami, jsem opět se sklenkou vína usedla k počítači a píši. Slabší povahy žádám, aby fejetony braly s nadhledem, protože mají jediný cíl – pobavit a potěšit čtenáře. Proto jakákoliv podobnost či shoda situací nebyla plánovaná, jen jste se „bohužel“ poznali v popisovaných situacích. Vítejte v klubu.

zobrazit fejeton

Vztahy se nezměnily, lidé jen přestali budovat společné životy

Dnes se budeme věnovat tématu, proč jsou si lidé tak vzdálení, když díky technice mají k sobě tak blízko. Neznám žádného člověka, který nemá mobil. Pamatujete si, jak se všichni posmívali prvním podnikatelům, kteří s sebou nosili kufr a v něm měli první mobilní telefon, tedy přístroj, který mluvil s lidmi bez drátu? Dnes ho má každý, i babičky, které sice nevyužívají mobilní aplikace, ale mobil mají.

zobrazit fejeton

Kdyby všichni jedli normálně, neměli by váhu na houpačce

Ráda pozoruji mladé útlé dívky o velikosti opuchlé nitě, které se zhnusí nad hovězí polévkou s oky. „Fúúúj, to je odporné,“ říkají. Krasavice tohoto vzezření s podobným hodnotovým žebříčkem se na oslavách štítivě příborem dotýkají okrajů servírovaných pochutin, sní asi milimetr jídla, avšak jen do té doby, než alkohol rozdivočí jejich chuťové buňky, které z celiaka s intolerancí na vše, co zavání jídlem, udělá nenasytu.

zobrazit fejeton

Žijeme o třicet let déle, k lékařům se chodí jako do obchodu

Už rok žijeme v omezení. Není malé, je obrovské ve společenském, pracovním, vzdělávacím, sportovním i osobním životě. A bohužel stále nevidíme světlo na konci tunelu. Pokud jsme se upnuli na řešení jménem očkování, z dění v Praze nám vychází, že očkování nefunguje a i kvůli tomu jsme jednou z nejhorších zemí na vše, co s koronavirem souvisí.

zobrazit komentář

Je zcela přirozené, že matky – kamarádky jednou uslyší, co matky slyšet nemají

Všichni milujeme své děti a máme jediné přání: aby byly šťastné. Když opustí náš domov, s dojetím sledujeme, jak dokážou žít bez nás, jak postupně zapomínají na vše, co jsme jim dali, a ve svém svobodném životě přestávají potřebovat naše rady. Je nám to všem líto, ale pokud si vzpomeneme na rady vlastních matek, začneme obdivovat sebevědomí a míru víry v sebe sama našich dospělých dětí. Rozdíl je snad v jediné věci.

zobrazit fejeton