Mozek může za všechno. Za to, že naše prsty jsou ohebné, za to, že mluvíme, chodíme, vidíme, i za to, že se rozhodujeme tak, že jsme z toho šťastní nebo nešťastní. Dříve člověk potřeboval mozek, aby přežil v divoké přírodě, dnes to vypadá, že nám mozek klade jen překážky, protože kdybychom se rozhodovali instinktivně, tedy přirozeně, nepřiváděli bychom se do tolika problémů.

Štěstí, všude samé štěstí, spokojenost, řešení, rozuzlení,konec, nad nímž slzu uroníme. Tak můžeme hodnotit život, který vidíme kolem sebe, tedy zprostředkovaný kýmsi neviditelným. Realita a někým zpracovaný prožitek však není jedno a to samé.

Dovolím si tento fejeton věnovat zcela nečekaně mužům. Jsou to zvláštní stvoření, o nichž by se dalo psát každý týden. Dnes dám k sobě dvě sdělení, která mi moji kamarádi řekli, jak jinak, o ženách.