Ráda pozoruji mladé útlé dívky o velikosti opuchlé nitě, které se zhnusí nad hovězí polévkou s oky. „Fúúúj, to je odporné,“ říkají. Krasavice tohoto vzezření s podobným hodnotovým žebříčkem se na oslavách štítivě příborem dotýkají okrajů servírovaných pochutin, sní asi milimetr jídla, avšak jen do té doby, než alkohol rozdivočí jejich chuťové buňky, které z celiaka s intolerancí na vše, co zavání jídlem, udělá nenasytu.

Všichni milujeme své děti a máme jediné přání: aby byly šťastné. Když opustí náš domov, s dojetím sledujeme, jak dokážou žít bez nás, jak postupně zapomínají na vše, co jsme jim dali, a ve svém svobodném životě přestávají potřebovat naše rady. Je nám to všem líto, ale pokud si vzpomeneme na rady vlastních matek, začneme obdivovat sebevědomí a míru víry v sebe sama našich dospělých dětí. Rozdíl je snad v jediné věci.

Demokracie je nejdokonalejší systém, který kdy lidstvo vymyslelo. Když se však díváme kolem sebe, jak se dává prostor každému, kdo umí mluvit, což neznamená, že umí i myslet, navíc jsme dojatí vším, co se hýbe, a když už se to přestává hýbat, jsme připraveni udělat nemožné, aby život v jakékoliv podobě byl zachován, a hlavně chceme, aby všichni byli šťastní, spokojení a neměli problémy, necítili se odstrčení, vykořisťováni, tedy aby se všichni cítili býti svobodnými, občas zapochybujeme, zda si samo lidstvo tímto svým pojetím života nenakálelo do vlastního hnízda. Nahlédněme do džungle, kde by platila demokratická pravidla.

Ať si koupíte cokoliv z novinek, které vás zaujmou svou reklamou, či vám je někdo doporučí, že jde o stroj, díky němuž už nebudete doma nic dělat, musíte se při seznamování s přístrojem v praxi obrnit trpělivostí. Nesnáším návody a zásadně je nečtu, a jak jsem zjistila, je nás víc. S novými technickými novinkami se osobně dost nadřu a většinou vždy mne chyby v ovládání nakonec donutí si návod přečíst.

Také jste si toho všimli, jak vaše děti mají ty příšerné vlastnosti někoho z vaší rodiny? Když matky chtějí demonstrovat jejich dokonalou výchovu narušenou špatnými geny špatně zrozených rodinných příslušníků, vesměs v posledním zoufalství vykřiknou: „A čemu se divím, dyk to má po té vaší povedené famílii.“

Dostala jsem svolení zveřejnit příběh krásné mladé dívky. Bydlí v Praze, již několik let žije s jedním partnerem a tak jak to bývá, kamarádi volají: „Dáme kafe?“

Denně dostaneme tolik informací, že se v nich zákonitě musíme ztratit. Kdo chce aplikovat do svého života návod na život kohokoliv, většinou zjistí, že to nefunguje.

Tak jsme si to vyzkoušeli. Konečně se splnil sen většiny lidí: zůstat doma a moct si dělat práci podle sebe. Karanténa poslala hodně lidí s počítačovou prací domů a mohli pracovat ve vysněném home office, tedy z domácí kanceláře. Dny měly a stále asi mají tento průběh.