Práce šlechtí. Dělá člověka spokojeným. Pravidelné povinnosti vedou k disciplíně a cílevědomosti. Za socialismu musel pracovat každý, navíc nebylo možné si vybírat. Jaká práce byla, tu bylo potřeba dělat. Zkrátka osm hodin nebylo možné opustit svůj pracovní ponk. Kdo nepracoval, stanul před soudem za příživnictví. Po třiceti letech krásné svobody se změnil trh práce a pravidelně chodit do práce se chce jen lidem, kteří bez práce nemohou být. Jde však jen o zlomek veškerého práceschopného obyvatelstva.

Štěstí, všude samé štěstí, spokojenost, řešení, rozuzlení,konec, nad nímž slzu uroníme. Tak můžeme hodnotit život, který vidíme kolem sebe, tedy zprostředkovaný kýmsi neviditelným. Realita a někým zpracovaný prožitek však není jedno a to samé.

Každý, kdo provozuje hospodu, restauraci, nedej bože bar, který je otevřený již z poslání svého názvu pro noční ptáky, kteří pijí, řvou a kouří, musí dělat šťastné své chlebodárce, tedy své hosty, a současně musí udržovat klid, aby jeho chlebodárci nerušili okolí. Nemožná kombinace.

Zemědělci mají velký problém. Hraboši a nevábné malé myši se zabydleli na českých polích, prohánějí se i po zahradách, dělají si nory i v našich domácích trávnících. Tam, kde zahradník již vhodil hrábě do žita, to vypadá na vymknutí kotníku, kolik děr tito malí hajzlíci všude nadělali.

Dovolím si tento fejeton věnovat zcela nečekaně mužům. Jsou to zvláštní stvoření, o nichž by se dalo psát každý týden. Dnes dám k sobě dvě sdělení, která mi moji kamarádi řekli, jak jinak, o ženách.

Žijeme v krásné době, vše kolem nás se mění a nejsme-li hlupci, je to vesměs vždy k lepšímu. Patřím k moderním lidem, kteří milují pokrok v jakékoliv podobě. Jak však popíše tento příběh, nic není jen sluncem zalité. Nikdy bych nenaletěla prodejcům hrnců za padesát tisíc, ani bych nekoupila deku, protože prodejkyně tvrdí, že ji posílá má doktorka, přesto jsem se ztratila v internetu, který je jednou velkou propagací kohosi a čehosi.

Bylo, nebylo, dávno tomu, kdy jedna šéfredaktorka nahradila druhou. Odvolaná cítila křivdu, a aby všem vytřela zrak, zřídila si své vlastní noviny do schránek a dodnes se domnívá, že je konkurencí Týdeníku Kroměřížska. Nikdy jí nebyla a nikdy ani nebude.

Opět usedám se sklenkou vína k počítači a píši vtipný novinářský útvar, který má jediný cíl: pobavit a polechtat bránice čtenářů. Vždyť mezilidským vztahům se věnuje lidstvo od nepaměti a vztahy už dávno kdosi kdesi a jaksi zdokumentoval. Jelikož mladému a žhavému období manželství jsme se věnovali na začátku mé novinářské kariéry, což už je tak dávno, že je mi to někdy i líto, budeme se věnovat letitému partnerství, o němž je možné také psát donekonečna. Je to také dost velká sranda, pokud si zachováme nadhled.

Znáte to. Jedete po dálnici, muzika hraje tak hlasitě, že motor neslyšíte, když jeden kamion se rozhodne předjíždět druhý. Zuříte, předjíždění trvá nekonečné minuty. Jste první za kamionem, cítíte odpovědnost za auta za sebou, a po nekonečných minutách se bezohledný drzoun za volantem konečně se svou obrovskou károu zařazuje. Vy při předjíždění troubíte, abyste řidiče upozornili na nevhodnost jeho konání. Profesionální řidič velkého auta ví, že se na něj zlobíte, i když na něj netroubíte, když však zatroubíte, vytáhne ruku z okna a prstohrou vám naznačí vulgární oslovení, které rozšifrují i hluchoněmí.