Všichni milujeme své děti a máme jediné přání: aby byly šťastné. Když opustí náš domov, s dojetím sledujeme, jak dokážou žít bez nás, jak postupně zapomínají na vše, co jsme jim dali, a ve svém svobodném životě přestávají potřebovat naše rady. Je nám to všem líto, ale pokud si vzpomeneme na rady vlastních matek, začneme obdivovat sebevědomí a míru víry v sebe sama našich dospělých dětí. Rozdíl je snad v jediné věci.

Dnešní rodiče nejsou matkami a otci v pravém slova smyslu, dobrovolně se pasovali do rolí kamarádů vlastních dětí. Hlavní rozdíl mezi matkou a kamarádkou je v tom, že kamarádce řekneme, co si myslíme, kdežto matce řekneme jen to, co matka snese. Vychováváte-li tedy své děti v duchu: „Zdar, kámo“, máte jedinou jistotu, že až se bude lámat chleba, budete to vy, kdo bude muset poslouchat vše, co si vám dovolí říct jen váš nejlepší kámoš.

Jelikož mám dvě dospělé dcery, občas nevěřím svým uším. Zpočátku mi odpovídaly na mé rady číslicí, čímž mne upozorňovaly, kolik už jim je let. Jindy mi přivedly na návštěvu své kamarádky a ty naopak byly fascinované mými životními moudry. Když se jaly sdělit mé dceři své nadšení, rděla jsem se pýchou, dcera však suše zhodnotila s lehkým odfrknutím pochvalná slova: „To znám nazpaměť…“

Poslala jsem dceru studovat do světa angličtinu. Naivně jsem se domnívala, že když tak učiním, budu mít předplacené lekce angličtiny v podobě milující osobní učitelky. Jsem naivní jako dítě do šesti let.

Když se šťastná dcera vrátila, asi po půl roce připomínání jsem se dočkala první anglické lekce. Když jsme si vyměnily první anglické věty, kroutila očima s komentářem: „Příšerný přízvuk…“ Nevěnovala jsem těmto poznámkám pozornost, avšak jen do té doby, než moje dospělé anglicky mluvící dítě za mé těžce vydělané peníze po desetiminutové výuce zvolalo: „Ty neumíš přítomný čas průběhový? To je základ všech základů, a dokud se to nedoučíš, nemáme se o čem bavit…“ Uff.

Koupila jsem si knihy, výukových materiálů je na trhu takové množství! Když ono množství viděla má anglicky mluvící dcera, opět si neodpustila jízlivou poznámku: „Neříkali ti při nákupu, že když se chceš naučit anglicky, musíš ty knihy i někdy otevřít?“ Drzá bytost. Po kom by tak mohla být?

Přesně vím, kde jsem udělala chybu. Chtěla jsem, aby mé děti byly svobodné. Jsou svobodné, jsou nezávislé a trochu jsem zapomněla na to, že když je dovedu do samostatnosti, zcela přirozeně časem propadnu sítem zájmu sebevědomého jedince. Pro mladého člověka není nic horšího než stárnoucí rodič trousící jednu radu za druhou.

Tak už neradím. Naučila jsem se polykat moudra. Dokonce už neříkám ani prastará přísloví, která se vždy naplní. Dokonce už ani nevidím, co vím, že vidět nemám. Občas však vybuchnu, a jako za mých mladých let si s dcerami vyměníme velmi ostrou slovní střelbu, a musím uznat, že ve svých vlastních dětech mám v hádání ty nejtěžší soupeře. A přiznám, že ne vždy vyhraju. Znají mě jako své boty.

Přesto mám svět mladých lidí velmi ráda. S mladými je sranda, jsou svobodní, nejsou upjatí, jsou prostě mladí, živí a divocí. Vím zcela jistě, že vůbec nechtějí dobýt svět, vůbec je nezajímá kariéra, ale to umění užívat si jim fakt závidím. Naše generace pořád něčeho litovaly, pořád se někam hnaly a tato naše písklata si najdou práci, dostanou výplatní pásku, zjistí, že z toho dokážou slušně žít a nic víc nechtějí. Osobně to nechápu, ale asi se v tom dá bezproblémově žít. Nevím jak vaše, ale moje děti umějí být šťastné.