Dříve se děti narodily a i v dospělosti zůstaly vesměs v České republice, nebylo tedy nutné nikam daleko jezdit, aby se rodiny viděly. Dnes naše dospělé děti cestují a sem tam se nám zakoukají do světa, v němž potom zůstanou. Zůstanou-li děti se svými novými rodinami žít v cizině, někdy je potřeba je navštívit, i když letadlem rodiče letěli jen dvakrát, a to ještě s cestovkou. Jedni takoví sváteční rodiče cestovatelé se vydali za dcerou do Portugalska. Přes internet si zakoupili letenky a tetelili se štěstím, jak je to výhodné, protože kdyby jeli autem, stálo by to více… Radost velká.

Je večer před odletem a manželé se dohadují, na kolik natáhnout budík. Odhadují, kolik času dopředu potřebují k odbavení na letišti, a padne rozhodnutí: Dvě hodiny jsou až nad hlavu. Cesta na letiště se komplikuje od samého rána. Napřed za to může snídaně, pro kterou se žena vrací, na tankování je fronta, lidé si kupují zbytečné časopisy, povídají si s obsluhou, zkrátka minuty ubíhají. Překvapení přichází i na samotných silnicích, tam je nehoda, tam řídí provoz semafory a hodiny letí jako splašené. Oba se utěšují: „Budeme mít hodinu a půl, to dáme“.

Přijíždějí na letiště, platí parkování, vbíhají do letištní haly, nechají se odbavit, projdou celními zónami s letenkou v ruce a těší se, až usednou do letadla. Vtom však manžel říká: „Musíme jít těm děckám koupit nějakého plyšáka.“ Ano, takový byl včerejší plán, žena se dívá na hodinky a říká: „Jo, to dáme.“ Úkol splněný, manželé vybíhají ke svému stanovišti odletu. Když vám někdo řekne, letíte z „géčka“, je vždy dobré se jít podívat, jak daleko to je. Naši sváteční cestovatelé to totiž neudělali a ono géčko hledali tak dlouho, až jim letadlo ulétlo. Zoufale se na sebe podívali, ale to bylo tak jediné, co mohli udělat.

Po desítkách zbytečných dotazů obsluhy letiště jim došlo, že fakt neletí. Začali tedy řešit plán B. Zavolali společnost, od níž koupili letenky, aby mohli odletět později, nebylo to možné… Volali na všechny strany, hledali možnosti, řešení se nedostavovalo. Jeden druhému vyčítá, kdo za to může. „Kdybys koupila plyšáky ve městě, nemuseli jsme se zdržet.“ „Kdybys natankoval večer, nemuseli jsme tankovat ráno.“ Nic platné, když letadlo uletí, prostě neletíte.

Zoufalí cestovatelé se znovu vracejí na letištní informace, kde se dotazují na možnosti zakoupení nových letenek. Cena je obrovská, oba jsou však již tak znechuceni, že nabídku přijímají. Letiště však žádá úhradu hotově, platba kartou není možná. Manželé se tedy znovu rozběhnou po letišti, oba vytahují karty, které strkají do bankomatu, limity jim blokují možnost dostat se k sumě, kterou je nutné zaplatit za nové letenky. Po vyčerpání všech možností drží v rukou hotovost, kupují nové letenky.

„Jdeme na panáka,“ říká žena po dvouhodinovém nedobrovolném pobytu na letišti. „A nevadí, že je osm ráno?“ ptá se naprosto zbytečně manžel. Usedají  do letadla, na odbavení jsou hodinu předem. Oběma sklouzne pohled na nejdražší plyšáky, které kdy zakoupili, a těší se, až se jich zbaví. Žena jim přikryje hlavu šátkem, aby jim nepřipomínali, za co všechno tito dva okatí ochlupenci mohou.

Dcera s rodinou přijela na letiště ve své dočasné domovině také s předstihem, věděla, že ji čeká vystresovaná dvojice. Nikdo se neptá, co se stalo, protože už všichni všechno vědí. Šťastné děti si přebírají nejdražší plyšáky, které kdy dostaly, po dvou minutách je odkládají matce do tašky a jejich matka jen omluvně očima rodičům sděluje: „Jsem tak ráda, že jste tady.“