Naučit se může kdokoliv cokoliv, nápověd a návodů je všude plno. Když se však kdokoliv do čehokoliv pustí, málokdy výsledný produkt může zhodnotit slovy: „Umím to.“

Když jsme koupili starou chatku od starších lidí, bylo mi líto dokonale vypleveleného políčka. Proto jsem zakoupila pytlík brambor, že je přece tak jednoduché z nich udělat kýble eko bio brambor o velikosti obrovské.

Když vyrostly první rostlinky, radovala jsem se jako dítě. Při další návštěvě chatky jsem uviděla nakousnuté listy a ihned mi bylo jasné, že se v mém políčku vyskytuje nežádoucí tvor – mandelinka bramborová. Vrátila jsem se do dětství a vzpomněla si na babičku, která sedávala na malé židličce uprostřed pole, mandelinky sbírala a dávala je do sklenice s vodou.

V této pěstitelské fázi jsme odjeli na dovolenou. Po návratu jsme navštívili chatku, a bohužel na mém políčku zůstaly jen stvoly, zcela okousané tím malým blbým broukem. Bylo to ohavné a ostudné. Během pár dnů nepřítomnosti mne pěstitelsky porazil malý pruhovaný brouk. Jala jsem se zamést stopy po mé rodící se mičurinské kariéry a vykopala jsem brambory menší, než se prodávají v obchodě s označením: mini brambůrky. Posloužily nám jako příloha ke dvěma obědům.

U chatky byl i skleník. Ten však první rok ležel ladem, jelikož jsem byla zcela vyčerpána a znechucena pěstováním mini brambor. V únoru jsem však u spolupracovnice uviděla za oknem malý skleníček plný malinkatých rostlinek.  Zakoupila jsem dva, k tomu desítky pytlíčků všeho, co jsem hodlala vypěstovat.

Své mini skleníčky jsem osázela a radovala se z každého nového života, který vznikl jen díky mému přičinění. Rostliny časem rostly do velikosti větší než moje pěstitelská porodnice, nastal čas sázení. Jelikož jsem v četnosti hodlala porazit všechny pěstitele, musela jsem ve skleníku nějak jednotlivé rostliny od sebe rozlišit. Proto jsem si vytvořila legendu, a každému rostlinnému druhu přidělila barvu jedné pastelky. Když jsem skleník osázela a označila pastelkami a legendu zavěsila ve skleníku, byla jsem pyšná. Nádherná logistická práce.

Rostliny rostly jako šílené, okurky byly fantastické, rajčata malá, mnohé mé výplody však umřely. Přizvala jsem tedy amatérského zahradníka, který mne léta zásobuje plody ze své zahrádky. Při návštěvě mého skleníku se neubránil úsměvu, vidíc mé barevné pastelkami označené pole.

Když však při bližším ohledání uviděl má malinkatá rajčata narozená na obrovském keři, zvolal: „Ty jsi je neštípala?“ „Ne, opravdu ne, protože nevím jak,“ zněla podle mne zcela logická odpověď. Dostala jsem školení. U jednoho keře spráskl ruce a dodal: „No, s tímto keřem už nic neuděláš, ale malých rajčat budeš mít hodně.“ Náhodou, jedla jsem je přímo ze stonků a chutnala skvěle. Když zahradník přijel podruhé, uchopil štítivě jeden sporý rajčatový stonek a smutně pronesl: „No, tady byl řez příliš radikální, to můžeš rovnou vyhodit.“

Když to shrnu, amatéři než se dopracují k profesionalitě, potřebují hodně informací. Samozřejmě jsem se na pěstitelskou kariéru dostatečně připravila. Objednala jsem si časopis Zahrádkář, z něhož jsem hodlala v jednotlivých měsících čerpat cenné pěstitelské rady. Mělo to jediný háček, nikdy jsem žádný nepřečetla a z listování se toho moc nenaučíte. Uložila jsem však všechny měsíčníky do šanonu, a třeba v některém roce přijde vhodnější konstelace hvězd, a budu pečlivější a důslednější v pěstování čehokoliv.

Můj vstup mezi amatérské zahradníky mi připomněl pětiletý chlapec, který s tatínkem obkládal koupelnu. Když nám ji ukazovali, chlapeček pyšně pronesl: „Teto, já umím taky obkládat.“ Když jsem dítě pohladila po vlasech a pochválila ho za pomoc otci, přidala jsem poznámku, že obkládání je práce pro velké chlapy, ne pro děti. V ten moment jsem se stala pro malého blonďáčka nejhorší příšerou, a kdyby to nebohé dítě mělo v rukou zbraň, jistě by mi vpálilo kulku mezi oči. Proto nebuďme jako malé děti a neříkejme, že něco umíme, když to, o čem tak rádi mluvíme, fakt neumíme.