Na světě je krásně, když v něm žijí a pracují krásní lidé

Znáte to. Jedete po dálnici, muzika hraje tak hlasitě, že motor neslyšíte, když jeden kamion se rozhodne předjíždět druhý. Zuříte, předjíždění trvá nekonečné minuty. Jste první za kamionem, cítíte odpovědnost za auta za sebou, a po nekonečných minutách se bezohledný drzoun za volantem konečně se svou obrovskou károu zařazuje. Vy při předjíždění troubíte, abyste řidiče upozornili na nevhodnost jeho konání. Profesionální řidič velkého auta ví, že se na něj zlobíte, i když na něj netroubíte, když však zatroubíte, vytáhne ruku z okna a prstohrou vám naznačí vulgární oslovení, které rozšifrují i hluchoněmí.

Domnívám se, že české, polské i všechny východní řidiče kamionů mohou mít rády jen manželky, milenky nebo profesně laděné děvy, svévolně pobíhající po parkovištích. Účastníci silničního provozu je vesměs nemilují.

Profesionální řidiči navíc, aby ušetřili za mýtné, občas drancují i okresní silnice, kde je krajnice vhodná pouze pro osobní auta, která navíc opustila výrobní linku automobilky v padesátých letech minulého století. A co je ještě vážnější, na těchto komunikacích vesměs scházejí bílé dělící čáry! Proto každé auto jede prostředkem, a míjíte-li druhé auto, obáváte se, že průjezd vás připraví o zpětné zrcátko. A vtom to přijde. Na této minicestičce uvidíte před sebou obra jménem kamion. Nevěříte, že je to možné, připravujete si v hlavě kritický scénář, při průjezdu zavíráte oči, protože je jedno, kudy jedete, víte, že míjení bude centimetrové. Moje kamarádka v těchto případech zastavuje nejblíže krajnici, velmi blízko příkopu a po celou dobu průletu kamionu vyjmenovává všechny svaté. Zatím se jí tento postup osvědčil a dokonce má i obě zpětná zrcátka.

Byli jsme na jižní Moravě ve sklípku, ochutnali jsme všechny druhy ze všech sudů, když po půlnoci vstoupil do sklepa šikovný muž. Byl zábavný, se všemi si povídal, než se ho někdo zeptal: „A co ty vlastně děláš?“ Načež toto milé mužské stvoření sdělilo, že je řidičem kamionu. Vzbudil ve mně nevídaný zájem. Odložila jsem sklenici lahodného moku, dala ruce v bok a zvolala: „Chceš mi říct, že jsi ten, který předjíždí pětikilometrovou rychlostí druhý kamion?“ Milé stvoření nečekalo, že ho něco podobného může potkat v tak příjemném chladivém prostoru s tak milými lidmi, a jeho odpověď byla podobná odpovědi pětiletého chlapce, který se právě přiznal, že venku rozbil okno: „No, ale já díky předjíždění ušetřím hodinu a tu mohu být doma s rodinou“. Tento mladý muž opustil se sklopenou hlavou naši společnost a trošku se obávám, že mě už nikdy nebude chtít vidět, natož slyšet.

Jindy zase jedu okresními silnicemi a vím, že musím předjet kamion, protože ve stoupání do kopců už to nedám. Nedala jsem to. Šourám se za kamionem, který čím vyšší nadmořskou výšku se snaží překonat, tím nižší rychlostí jede. Ladím zpravodajský kanál, cesta přede mnou bude nudná, dlouhá… Moje auto, a dalších asi deset za mnou, vjíždí do první vesnice po dlouhém stoupání. Nevěřím svým očím, kamion zastavuje před místní sámoškou, profesionální řidič se vyklání z okna a mává na všech deset aut, která zdržel v kopci. Jsem dojatá. Mávám na něj, směju se na něj, nevěřím, že tak šikovný a milý chlapec může být součástí toho velkého bezohledného hovada jménem kamion.

Vždyť on dal tomu velkému vozu duši. Neměl potřebu se vytahovat, blokovat, zastavovat, zkrátka otravovat, byl galantní a ohleduplný, neřku-li empatický, tedy ten, který se umí vžít do pocitů druhých lidí. Fantastické. Nejsou všichni stejní, někteří umějí být i ohleduplní. Skvělé… Na světě je krásně, když v něm žijí a pracují krásní lidé.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>