Alkohol je metlou lidstva, ale většinou díky němu i nejklidnější muži se alespoň na čas stanou nepřehlédnutelnými

Vánoční stávky jsou za námi a s nimi i návštěvy rodinných příslušníků, které vídáme někdy i jednou jedinkrát za rok. Taková setkání jsou více než milá. Máme- li však rodinu vzdálenou, je nutné se již doma dohodnout, kdo z partnerů bude řídit auto na cestě zpět. Zvítězí-li v přiblblé hře „kámen, nůžky, papír“ muž (jak jinak), musí se žena obrnit obrovskou trpělivostí. Podnapilí muži totiž rádi vyvádějí.

Možná nějak takto to vypadalo v některých rodinách letos po Vánocích. Žena v roli řidiče sedí, pije vodu a přihlíží ztrátě vědomí svého drahého, jindy vzorného muže. Přichází okamžik, kdy muž usedá do vozu v roli rozjásaného spolujezdce. Bujaře se loučí s rodinnými příslušníky, všichni se řehtají jako pominutí, jen žena je ráda, že po stopadesátém mrknutí se konečně dočkala ukončení zábavy, která je vtipná jen pro jedince se shodnou výší promile alkoholu v krvi.

Usedá za volant a spolujezdec již radostně heleká: „Matko, šlápni na to.“ Žena nevěnuje jeho výkřikům pozornost a děsně se lekne, když zjistí, že muž má v úmyslu přehodit nohu na její nohu, která šlape na plyn. Žena hrůzou zařve, on se lekne, zařve také, žena zabrzdí, seřve spolujezdce, no a ten se hihňá. Připadne mu to děsně vtipné, protože opilcům připadne vtipné všechno.

Následuje další startování a asi deset kilometrů jízdy. Spolujezdec zažádá o zastavení, protože pivní mok způsobil vzedmutí jeho močového měchýře. Řidička vybere klidnou silnici s křovím, spolujezdec skoro vypadne z vozu a již stojí zády a kolíbá se ve směru bezvládného těla. Doba vyměšovacího procesu je neuvěřitelně dlouhá, žena obdivně sleduje v zimní krajině vrávorajícího muže, oděného pouze v košili. Minuty na mrazu s ním nic nedělají, krev zřejmě dosáhla bodu varu, čímž tělo ztratilo schopnost jakékoliv reakce.

Přiopilý drahouš se nasouká do vozu a na ženin dotaz: „Tobě není zima?“ se zařehtá a začne otevírat okno, že je mu ale děsné vedro. Z okna spolujezdce vytahuje ruce, mává na protijedoucí vozidla, má i snahu zavzpomínat na svá mladá léta, kdy se do půl pasu vykláněl z okénka. Bohužel příroda si s ním zahrála krutou hru, na niž výrobci aut doposud nezareagovali. Tak obrovská okna zatím málokde najdeme. Žena rozdováděnost svého spolujezdce těžko nese. Musí totiž sledovat nejen to, co se děje před ní, ale co bude vystrčená končetina spolujezdce míjet. Má proto jediné přání, aby opilý spolujezdec konečně usnul.

Ten se však ke spánku nemá, stále zesiluje rádio, sem tam se v rozmarném opojení dotýká nejrůznějších částí ženina těla, ta samozřejmě piští a on si neodpustí vypouštět z úst nejrůznější fantazmagorie. Žena odpočítává každý kilometr, těší se z každé značky, která ohlašuje konec další obce. Muž v roli spolujezdce je značkami zmatený, komíhají se kolem něj nezvyklou rychlostí a v nezvyklé blízkosti.

Stává se dokonce, že si zakrývá jedno oko, aby se přesvědčil, zda silničáři neplýtvají penězi za zbytečné dvojité či trojmo umístěné stejné dopravní značky. Uběhla hodina v autě a domů už je to posledních deset kilometrů. V ten moment se náš hlučný, nedisciplinovaný a pro řidiče stresující soused začne kolíbat, jeho hlava padá z jednoho ramene na druhé, očima mrká jako mrkací panna. A vtom to přijde. Oko je zavřené, řidička ztišuje rádio, což spolujezdce rozladí: „Matko, já nespím.“

Přichází nějaký ten nic neříkající hovor a většinou, jako naschvál, asi pět kilometrů před domovem skutečně usne. Když je po zastavení násilně probuzen, dostaví se drastické rozbřesknutí s mnoha nezodpovězenými otázkami: „Kde jsem?“, „Co budu dělat?“, „Spát nebudu.“ A tak podobě.

Žena si probuzeného opilce nevšímá. Vykonává jakoukoliv aktivitu, která z ní udělá neviditelnou ženu. Kdyby mohla, rozpustila by se na chvíli, aby se dočkala mužova usnutí. Vesměs si opilec někde sedne, začne klimbat a dumat, a jelikož se kolem něho nic tak zajímavého neděje, zvolí polohu ležmo. Žena radostí vyjekne, ale okamžitě se zase vrátí do úkrytu a čeká. A dočká se. Usnul. Konečně! I když alkoholem zmámení lidé někdy bývají pěkně protivní, milé opice jsou milé a na rodinných slavnostech se historky s opilci stávají rodinnými evergreeny. Nicméně dejme si závazek: Hlavně s mírou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>