Už jsou zase tady. Každé jsou stejné, naše děti se radují, rodiče se stresují a utrácejí tolik peněz, že celý leden jsou k jídlu jen zbytky. Všichni se však utěšujeme: „Stálo to za to.“ Manželské páry tráví před i po Vánocích tolik času pospolu, že se není čemu divit, když mnozí se radují: „Konečně můžu jít do práce“, jiné páry se zase umějí promlčet třeba až do Nového roku apod.

Manželé se v prosinci nezvykle vydávají do obchodů, aby zde nakoupili dárky. Rozdíl mezi mužem a ženou je již v délce kroku. Muž většinou nakupování nesnáší, proto žene obchoďákem jako blázen v domnění, že když zrychlí krok, žena přehlédne nějaký ten obchod, do kterého by se určitě ráda podívala. Když žena upozorní: „Nežeň“, muž se zasní a upřesní, že tento pokyn měl dostat v předsvatebním čase: „Jsem již ženatý, pokud sis toho nevšimla,“ sdělí jedovatě, rádoby vtipně, a pokračuje:„Ti nemůžu za to, jak se oblékáš.“

Jeden muž stál v tomto předvánočním shonu v obchodě s oblečením a čekal na svou drahou polovičku. Kolem něj zběsile pobíhaly jiné ženy, které stále mluvily a vytahovaly jedno oblečení za druhým. Muž to nevydržel a důrazně zvolal: „Pojď!“ Jeho žena sebou trhla, ostatně i všechny ostatní ženy v obchodě se ohlédly, a ztrestaly ho očním opovržením. Žena se bojovně napřímila a nekompromisně sdělila: „Pět minut.“ „O.K. Jdu ven! ukončil muž konverzaci v holých větách. Ostatní nakupující soustrastně pohlédly na právě opuštěnou ženu a kroutícími hlavami daly najevo pochopení. Vstupovat do obchodu s mužem, který nenávidí nakupování, je trest pro ženu, nikoliv pro muže. Vždyť muž na každý dotaz reaguje: „Toto?“, „To nemyslíš vážně…“, nebo „Komu to chceš dát?“ S takovou podporou se fakt nakupuje těžko.

Pak přichází ten vysněný vánoční den, kdy rodina usedá k prostřenému stolu, děti rozbalují dárky, oči jim jenom svítí a za hodinu je po Vánocích. Tatíci nám s přeplněnými pupky uléhají do sedaček, sledují pohádky, děti již opouští atmosféra Vánoc, proto začínají zlobit, dovádět a provokovat. Rodiče většinou snášejí ataky trpělivě, uvědomíme-li si však, kolik dnů strávíme doma do silvestra, jen holubičí povahy by zůstaly klidné.

Toto období je také věnováno rodinným výletům do přírody, kdy přejedená rodina se jde vyvenčit. Je-li venku dostatek sněhu, dojde na koulování, které tatínkové milují, protože mají povoleno strefovat se do svých manželek i zlobivých dětí. Nejedno koulování končí pláčem. Je-li venku namrzlý povrch, hrozí, že naši těžkotonážní muži sebou švihnou, což je ještě větší katastrofa, protože metrák živé váhy padá k zemi neskutečnou rychlostí. Potom přibíhá celá rodina, aby tatínka zachránila, samozřejmě svalstvo ženy ani dětí nestačí k tomu, aby muže postavilo na nohy. A končí to většinou větou: „A to je naposled, co jsem v takovém počasí šel ven.“

Jede-li rodina po Vánocích na hory, opět jde o kalamitní stav, protože to stojí tolik peněz, že rodičům mrzne úsměv na tvářích i ve vytopených ubikacích, v nekonečných frontách na vlek si sní o klidném krbu rodinném. Vše však děláme pro ten hřejivý pocit: být s rodinou. Jsme s ní, máme ji rádi a tak je to správně.

Nejlépe jsou na tom zřejmě ty manželské páry, které již v předvánočním shonu vstoupí na válečnou stezku, tedy spolu nekomunikují, nic neprobírají, vše dělají bez zbytečných komentářů a vysvětlování. V některých rodinách je to zařízené tak, že si manželé píší, co má ten druhý dělat. Třeba: Kup stromek, načež druhý den je tam připsáno: Už se stalo a najdi stojan, ať alespoň on může stát.

Pak přijde ten slavný vánoční den, kdy rodina usedá ke stolu, rodiče se začnou na sebe usmívat a vlastně celé období až do silvestra se věnují udobřování. Jde jim to, protože v tomto čase je již navařeno, uklizeno a nezbývá nic jiného, než se nějak zabavit, což v těch dnech je snazší, než v běžném pracovním tempu plném jiných povinností. Ať již prožijí čtenáři Týdeníku Kroměřížska vánoční svátky jakkoliv, nechť obsahují alespoň špetku, příchuť či cokoliv zavánějícího pohodou, klidem, láskou a porozuměním.

Krásné Vánoce!