Také jste si toho všimli, jak vaše děti mají ty příšerné vlastnosti někoho z vaší rodiny? Když matky chtějí demonstrovat jejich dokonalou výchovu narušenou špatnými geny špatně zrozených rodinných příslušníků, vesměs v posledním zoufalství vykřiknou: „A čemu se divím, dyk to má po té vaší povedené famílii.“

Dostala jsem svolení zveřejnit příběh krásné mladé dívky. Bydlí v Praze, již několik let žije s jedním partnerem a tak jak to bývá, kamarádi volají: „Dáme kafe?“

Denně dostaneme tolik informací, že se v nich zákonitě musíme ztratit. Kdo chce aplikovat do svého života návod na život kohokoliv, většinou zjistí, že to nefunguje.

Tak jsme si to vyzkoušeli. Konečně se splnil sen většiny lidí: zůstat doma a moct si dělat práci podle sebe. Karanténa poslala hodně lidí s počítačovou prací domů a mohli pracovat ve vysněném home office, tedy z domácí kanceláře. Dny měly a stále asi mají tento průběh.

Také jste si všimli, jak klesá porodnost? Je to tím, že dnešní mladí lidé se napřed chtějí postavit na nohy, stejně jako předchozí generace, bohužel jim to stavění trvá tak dlouho, že když už by se i rozmnožovali, tak zjistí, že není s kým.

Mozek může za všechno. Za to, že naše prsty jsou ohebné, za to, že mluvíme, chodíme, vidíme, i za to, že se rozhodujeme tak, že jsme z toho šťastní nebo nešťastní. Dříve člověk potřeboval mozek, aby přežil v divoké přírodě, dnes to vypadá, že nám mozek klade jen překážky, protože kdybychom se rozhodovali instinktivně, tedy přirozeně, nepřiváděli bychom se do tolika problémů.

Práce šlechtí. Dělá člověka spokojeným. Pravidelné povinnosti vedou k disciplíně a cílevědomosti. Za socialismu musel pracovat každý, navíc nebylo možné si vybírat. Jaká práce byla, tu bylo potřeba dělat. Zkrátka osm hodin nebylo možné opustit svůj pracovní ponk. Kdo nepracoval, stanul před soudem za příživnictví. Po třiceti letech krásné svobody se změnil trh práce a pravidelně chodit do práce se chce jen lidem, kteří bez práce nemohou být. Jde však jen o zlomek veškerého práceschopného obyvatelstva.

Štěstí, všude samé štěstí, spokojenost, řešení, rozuzlení,konec, nad nímž slzu uroníme. Tak můžeme hodnotit život, který vidíme kolem sebe, tedy zprostředkovaný kýmsi neviditelným. Realita a někým zpracovaný prožitek však není jedno a to samé.

Žijeme v krásné době, vše kolem nás se mění a nejsme-li hlupci, je to vesměs vždy k lepšímu. Patřím k moderním lidem, kteří milují pokrok v jakékoliv podobě. Jak však popíše tento příběh, nic není jen sluncem zalité. Nikdy bych nenaletěla prodejcům hrnců za padesát tisíc, ani bych nekoupila deku, protože prodejkyně tvrdí, že ji posílá má doktorka, přesto jsem se ztratila v internetu, který je jednou velkou propagací kohosi a čehosi.

Opět usedám se sklenkou vína k počítači a píši vtipný novinářský útvar, který má jediný cíl: pobavit a polechtat bránice čtenářů. Vždyť mezilidským vztahům se věnuje lidstvo od nepaměti a vztahy už dávno kdosi kdesi a jaksi zdokumentoval. Jelikož mladému a žhavému období manželství jsme se věnovali na začátku mé novinářské kariéry, což už je tak dávno, že je mi to někdy i líto, budeme se věnovat letitému partnerství, o němž je možné také psát donekonečna. Je to také dost velká sranda, pokud si zachováme nadhled.