O tom, jak naše maminka cestovala do Brna

Maruška Nováková musí na vyšetření do Brna. Patří mezi řidičky, které jezdí pouze po známých silnicích, tedy skvěle ovládá jízdu autem po městě, trefí bez problémů ke svým i manželovým rodičům a také bezchybně dá i návštěvu svých kamarádek. Každá jiná cesta jí způsobuje vrásky na čele, protože se ztratí i v lese na houbách. „Až budu chtít mít klid, dovedu tě do lesa, dvakrát tě zatočím a uteču,“ říká k Maruščinu orientačnímu smyslu její manžel Pepa.

Maruška si týden dopředu na internetu najde trasu a denně ji studuje. Adresu si navolí i na navigaci v autě, takže večer před brněnským motoristickým výletem usíná v naprostém klidu. Na ráno si natáhne budík s hodinovou rezervou, aby bez problémů zvládla být v 8 h ve velkém Brně. Dokonalý plán začíná haprovat hned po usednutí do vozu. Maruška spouští navigaci, která se přepočítává, kalibruje a kdoví co ještě hlásí.

Když ani u Vyškova navigace nereaguje, vytáčí první SOS a volá svému muži. „Kterým výjezdem mám vyjet?“ táže se a i bez smíchu na druhé straně jí je jasné, že manžel si její telefonát moc užívá. „Ta paní v té malé skříňce jménem navigace ti to včas řekne,“ zkouší trpělivost své ženy Pepa. Maruška supí a přiznává, že navigace nefunguje. Pepa tedy vydá pokyny k nájezdu, nesedí však u počítače, aby jí řekl, pod kterým číslem je výjezd.

Maruška sjezd trefí i bez čísla, což jí udělá obrovskou radost. Ztrácí se však hned na první následující křižovatce. Již po první odbočce ví, že zajela, domy velkého Brna jí mizí ve zpětném zrcátku. Jediné, co ji utěšuje, je hodinová rezerva, kterou si dala pro případ, že by zcela nečekaně zabloudila. Velmi nerada volá o pomoc své pubertální dceři Dobromile, která se nemůže udržet smíchy, že ta velká a dokonalá matka zabloudila, být jí však poradcem dělá nezletilému dítěti velkou radost. Žhaví počítač, zadává adresu a podle pokynu matky má najít popis trasy. Dítěti to nejde, matka bojuje s časem, proto sdělí: „Nevadí, zkusily jsme to, já se někde zeptám,“ a zavěšuje telefon.

Maruška dojede na první benzinku a ptá se, kudy na polikliniku. „Tady v Líšni jsou dvě, kterou myslíte?“ O Marušku se pokoušejí mrákoty. Muž za kasou pobaveně říká, že je to blízko, a sděluje navigaci trasy, kterou všechny ženy s minimálním orientačním smyslem nesnášejí: „Na první světelné křižovatce se dáte doleva, na třetí křižovatce doprava, pak pojedete do kopce a asi v polovině kopce uvidíte odbočku…“ Ani opakování každého slova a schopnost zapamatovat si vystresovaným mozkem všechny pokyny nedodává Marušce klid. Vyjíždí na dvouproudovku a čeká na první světelnou křižovatku. Když k ní přijede, na problém je zaděláno, odbočit se dá jen vpravo. „Kretén,“ zařve za volantem. Znovu je ztracena, štěstí se však navrátí, když narazí na kopec, bohužel je na něm z druhé strany, tedy jede z kopce. To musí být tady, přece v Líšni nemají desítky kopců. Urputně hledá nějakou odbočku, žádná však nevede k poliklinice.

Zastavuje u krajnice a ptá se kolemjdoucího, který po vyslechnutí požadavku sděluje: „To jste úplně někde jinde, to musíte…,“ a vše se opakuje. Po mnohačetných průjezdech stejnými ulicemi to Maruška vzdává a jede na další benzinku.

V časové tísni vbíhá mezi opodál kouřící řidiče a ptá se: „Jede někdo z vás směrem k poliklinice?“ Jeden z mužů náruživě potáhne z cigarety a s pobaveným úsměvem sdělí: „Zabočíte doleva, tady, myslím tím tady na té cestě. Vidíte ji? Pak sjedete z kopce a jste tam.“ Ostatní pánové jsou šokováni proměnou hysterické řidičky v přešťastnou bytost, protože právě vyhrála nad celým světem a je blízko, blizoučko. Muže obdaruje úsměvy, které u svých drahých poloviček snad nikdy neviděli. Samozřejmě pobaveně sledují vozidlo s očekáváním, že to stejně nedá. Maruška udělá několik dopravních přestupků, aby se dostala do protisměru na ulici, kterou viděla z benzinky, a po odbočení vlevo skutečně je na vrcholu kopce, z něhož vede cesta do jejího cíle.

Zaparkuje auto, vbíhá přesně v 8 h do čekárny plné lidí. Vyšetřena a již zcela klidná opouští lékařské zařízení. Celou cestu si připravuje historky, kterými by zakryla své ranní trápení, bohužel již při otevření dveří ví, že lehké to nebude. „Maminko, ty ses nám vrátila,“ s předstíraným dojetím sděluje hned ve dveřích Dobromila. Maruška si prožije svých pět minut pošklebků a má jistotu, že touto příhodou budou rodinní příslušníci dlouho bavit ostatní: To když naše maminka cestovala do Brna, tak…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>