Pepík stojí před zrcadlem, holí se a přitom si prozpěvuje. Nutno poznamenat, že nesnáší tuto službu svému obličeji a vždy je velice rozmrzelý, když ho Maruška žádá, aby se konečně oholil. Žena zpočátku za manželovou proměnou nic nehledá, avšak pochybnosti se dostavují s jeho nečekanou otázkou: „Já nemám pořádné slipy?“ „Prosím tě, vždy ti bylo jedno, co ti koupím. A jaké bys tak chtěl?” Odpověď je jednoduchá, ale zarmucující: „Měly by být takové, abych se nestyděl svléknout.“ „A kde se, prosím tě, svlékáš?“ „Třeba na záchodě v práci, né?“ odpovídá podrážděně Pepík.
Stejně velkou péči Pepa věnuje i svému oblečení. Stojí před skříní, hledí do ní, vytahuje, co se dá, odkládá vyzkoušené věci na postel, až mu konečně padne do oka košile spolu s kalhotami, které již dlouho na sobě neměl. „Co tady děláš?“ ptá se žena. „Coby? Když tu neuděláš pořádek, musím si ho udělat sám,“ stroze odpovídá manžel, aby žena nerozvíjela své nemístné dotazy. „Ty někam jdeš?“ ptá se smutná Maruška a Pepík již reaguje rozezleně: „Vždyť je pátek, jdu s klukama na pivo, né?” Maruška nevěří svým očím i uším a zmůže se pouze na miniaturní výtku: „A odkdy se jim tak chceš líbit? Vždy ti stačilo oblečení, ve kterém chodíš do práce.“
Pepík poznamená něco ve stylu „jéééžišmárjá“, a už stojí u dveří, boty si obouvá za dveřmi, aby již měl klid. Opuštěná manželka stojíu okna a dívá se za svým mužem. Ten si zvesela nakračuje a ani jediným pohledem se nepodívá zpět. Dezorientovaná manželka jde k telefonu a přivolává na návštěvu svou rozvedenou kamarádku Janu. Ta se dostaví se skvělou náladou, ale po vyslechnutí Maruščiných domněnek cítí, že ji musí nějak uklidnit.
„Nechej toho. Proč by ti byl nevěrný, jenom chce vypadat dobře, tak na sebe dbá. Třeba na tebe žárlí a uvědomil si, že musí dobře vypadat, aby tě neztratil.“ Maruška se usměje nad touto představou, ale jen chvíli je ochotna opustit svou zasmušilost, proto Jana pokračuje: „Jaký je v posteli?“ Maruška otázku nechápe, ale vycítí, kam přítelkyně míří, a odpovídá: „Normální. Jsme spolu už hodně let.“ Na to Jana slyší a hned pokračuje: „No vidíš. Už je starý, líný, nenápaditý – a takové ženské nechtějí. No řekni sama, šla bys raději s tatíkem, nebo s něčím mladým, krásným, živým, romantickým, divokým?“ Obě se chechtají a přidávají superlativy na muže snů.
Díky přítelkyni se Maruška dostává do lepší nálady. Ví, že tato situace vyžaduje nadhled a hlavně se moc nevyptávat, neboť říkala Jana: „Čím víc víš, tím víc se žereš. A řeš jen to, co dokážeš vyřešit.“ Pepík se pozdě večer vrací v obvyklé náladě, stále si prozpěvuje, před zrcadlem v předsíni si zatrdluje ve stylu „jsi fakt dost dobrej sekáč”, a už nakukuje na svou ženušku, která sleduje televizi. Ale ta víc než film vnímá každé gesto svého muže. Ten s rozběhem skočí na křeslo, kde sedí ním opuštěná žena, a už ji obírá.
„Těšila ses na mě?“ ptá se s nádechem těžkého erotismu. Maruška ho obejme, aby ho mohla oňufnout a současně zjistit, zda její čichová čidla nerozpoznají neznámou vůni parfému. Pod jeho uchem dlouze natáhne, své nosní dírky zeširoka rozevře, načež Pepa se opovržlivě odtáhne: „Jsi normální? Chceš mě vysát, nebo co?“ Maruška se zastydí a už ho utěšuje, že dělá jenom srandu. Pepík si odnáší svou ženu do ložnice a je perfektní, navíc nápaditý a vynalézavý. Hned ráno volá Maruška Janě: „Byl perfektní. Kdybys viděla, co dělal v posteli…,“ sděluje s moldánky v hlase. Jana po chvilce mlčení říká: „Jestli sis užila, tak co bulíš? Buď ráda, že se konečně po dlouhé době probudil.
Mnoho manželství ztroskotá jenom proto, že muž ztratí fantazii a nemůže se probrat z letargie a stereotypu. Vždyť jsi šťastná ženská, máš doma živého chlapa.“ Maruška s úžasem pokládá telefon a nevěří tomu, co právě vyslechla. Vtom se probouzí po náročné noci pán domu a již si svou ženu opět táhne do ložnice: „Neblbni, musím vařit.“ Ale již za chvíli šeptem dodává: „Tišeji, Tarzane, v obýváku máme děti…“