Jak je možné napravit tchyni

Dobré hlasy říkají, že rodinu je dobré mít vzdálenou nejméně 50 kilometrů od svého bydliště. Jen málokteré tchyně totiž dokážou respektovat přivandrovalé ženušky, které maminkám ukradly milované synáčky. Stejně tak Maruška je pro tchyni, říkejme jí třeba Apolena, přivandrovalá dcera, která má podle ní tolik nedostatků, že obdivuje, že její synáček ještě neumřel hladem, neshnil ve špíně a neumřel nudou.

Apolena nahlásila svůj příjezd na sobotu dopoledne. Maruška měla pošramocené spaní již od příchodu tohoto oznámení. V práci to před spolupracovnicemi řádně okomentovala: „Zase přijede. Nevím, co mám uvařit. Uklízím už od pondělka, ale je mi jasné, že to bude hrůza.“ Věra, která s ní sedí v kanceláři, jí poradila: „Vykašli se na ni, a když bude jedovatá, buď ještě jedovatější.“ To si však Maruška stěží dokázala představit. Nicméně uklidila všude, dokonce i ve skříních, protože neví, zda je Apolena schopná pootevřít dvířka, aby zjistila stav hromádek uvnitř. Uvařila svou specialitu svíčkovou omáčku,

byla milá na manžela, aby nejevil známky nespokojenosti.

Manžel Pepa a děti se na babičku velice těší. Zvonek u dveří značí, že za dveřmi stojí Apolena. Děti běží ke dveřím a po uvítání odebírají babičce tašky. Apolena je milá a příjemná do té doby, než zjistí, že je vše v naprostém pořádku, tedy všude pořádek, děti vypucované, Pepík ustrojený, plotna hor horká a vůně, která se line z kuchyně naznačuje, že tato domácnost je životaschopná. Jde vybalovat své tašky.

Děti dostávají sladkosti, Pepík si přebírá pravou slivovici, Maruška utěrky. Všichni děkují. V poslední tašce je ukryto jídlo. V úhledně zabalených balíčcích se skrývá i koláč, nad kterým manžel zajásá: „Mami, tys mi upekla ten, co mám rád?“ Nad touto větou Maruška supí, neboť tento koláč pekla dle Apolenina receptu minulý týden. Vzpomene si na Věru a komentuje radost svého muže: „Vždyť jsi ho měl minulý týden, tak co se tváříš, jako bys ho rok neviděl. “ Matka mrkne na synáčka a očima naznačuje: Já to, chlapečku, vyřídím: „To víš, jak to neuvaří maminka, to je hned poznat.“ Na to Maruška již nasupeně přistoupí ke stolu, aby si vzala kousek božího koláče. „Vždyť je stejný, pečený podle stejného receptu, tak nedělejte vlny.“ Maruška je sama se svým proslovem velice spokojená a po odkráčení Apoleny se jde odměnit lokem z flašky fernetu. U oběda Apolena nemluví, protože nechápe, jak může ta nemožná Maruše uvařit tak dobrou svíčkovou. Nicméně bojuje sama se sebou a uzná, že by měla říct něco příjemného.

Jelikož jí to nejde, hlavně z důvodu přítomnosti synáčka, vypadá její ocenění následovně: „Je to dobré. Ale nedalas tam málo mrkve, omáčka je nějaká bledá.“ Maru s nadhledem odpovídá: „Chutná ti? Tak se nedívej na barvu. Pepa by ti jistě řekl, že moje jídla nejsou vzhledná, ale chutná.“ Maruška opět v duchu zajásala nad svou konverzací a těší se, až oba spojenci, matka i synáček, odejdou do vedlejšího pokoje. Poobědová káva znamená, že všichni musí sedět u jednoho stolu a konverzovat. Na stole je pohár se šlehačkou, upečená roláda…

Kecy tchyně na téma příprava stravy již Maruška odmítá hodnotit. Nicméně nabídne, že by neškodilo dát si jednoho frťana. Na to Pepa slyší a již na stole stojí baculatá lahev. Na to Pepa slyší a již na stole stojí baculatá lahev. Maru je v předstihu, nejen v panácích, ale i v trefných a rychlých odpovědích. Pepa nechápe, co se s jeho ženou děje, ale její sebevědomí ho uspokojuje. Jeho matka také nechápe proměnu své snachy a jako každá matka si to vykládá jako něco hodně špatného a nekalého. Po dobu hovoru několikrát narovná dečku na stole, jen tak mimochodem prstem přejede nábytek, zda nejeví známky nadměrné prašnosti, sem tam vyzuje papuče, aby zjistila bosou nohou, zda se v koberci nepotloukají drobky. Nic.

Starším dámám stačí velmi málo, aby zčervenaly a dostaly se do přirozeného stavu, a i Apolena po dvou skleničkách je vtipná a milá. Maruška zjistí, že ta čarodějnice, která jí otravovala život už tolikrát, vlastně není zlá.

Pepa odchází na hokej a dobrá nálada obou žen připravila půdu k výměně názorů: „Víš, Maru, já mám jenom toho mého kluka, a proto chci, aby žil co nejlépe.“

„Máti, a co si pod pojmem štěstí synáčka představuješ? Že tady budu sedět jak slípka domácí a on si bude dělat, co chce? To je pro tebe štěstí?“

„Ne, ne. Já vím, že jsi jiná, ale žena je vždy jen matka a manželka.“

„Prosím tebe, vždyť to jsou předpotopní názory. Vždyť se podívej kolem sebe. Copak to je umění rozdávat a pořád do nekonečna ustupovat?“

Apoleně ukápla slza, což Maruška cítí jako svou vinu, a proto se snaží situaci zachránit: „Nemyslela jsem to zle. Jen mi to tvé poučování vadí. Kdybys byla taková jako dnes, vůbec by mi nevadilo, kdybys přijela každý týden.“ Apolena dojetím chytne Marušku za ruku. Pak už jsou schopny skutečně konverzovat bez zbytečného soupeření. Pepa se vrací domů a domnívá se, že matka zřejmě odjela hned po jeho odchodu, protože o nesnášenlivosti těchto dvou žen ví své. U dveří však zkoprní ze smíchu, který se něho valí z obýváku. Nechápavě stojí ve dveřích. „Mami, není ti něco? Vždyť vy se mi tady ženské opíjíte…,“ hodnotí s uspokojením situaci. Apolena přespí v bytě svého syna a ráno se již tak neusmívá.

Opět se plouží bytem a hledá nedostatky, které by napadla. Nevšimne si však, že za zády jí jde Maruška. „Hledáš něco?“ Apolena se zastydí a odvede řeč: „Hledám brýle. Nevíš, kam jsem je večer dala?“ Pak už nic nehledá, ví, že na Marušku už bubáci neplatí.

Po odjezdu tchyně manžel vyčítá ženě: „Nemůžeš jí nalévat. Pak neví, co říká.“ „Nechej si připomínky. Nebýt dvou panáků, celý život bych se domnívala, že tvoje matka je čarodějnice.“ Muž rezignuje. Maruška sedí v kuchyni a přemýšlí nad víkendovou návštěvou.

Ona má skutečně jen jediného syna a on ji má také rád. Možná že se ta nebohá žena domnívá, že kdyby se synáček rozvedl, šel by bydlet k ní a ona by ho získala zpět. To bych jí přála. Proč si ho vlastně nevezme, třeba na víkend? Já bych měla veget, mohl by vzít s sebou i děti. V těchto myšlenkových pochodech ji manžel vyruší: „Nevíš, kde jsem si dal včera brýle?“ Bože, tuto otázku jsem už dneska slyšela! Vždyť on je její syn, to znamená, že má její vlastnosti. Ale ona zase tak špatná není. Děti ji milují, syn ji má velice rád, je pracovitá. Vždyť ona má dobré lidské vlastnosti. Nebude zlá, vždyť ani Pepík není zlý člověk. „Tady je máš,“ podává žena muži brýle.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>