„Já když vidím klokanku, jak táhne dítě uvázané k tělu, tak bych si tu matku nasadila na hruď, nohy jí svázala šátkem a žádala ji, aby v této nehybné poloze řehtala štěstím,“ smály jsme se všechny dnešní módě šátkem uvázaných dětí na poprsí matek. Když se jen zamyslíme nad tímto africkým způsobem přepravy dětí, je divné. České matky jistě namítnou, že dítě mají díky uvázání proklatě blízko a tím se dítě cítí bezpečně. To asi jo, ale pohodlné to být nemůže.

Vždyť dítě – vesměs malé ve věku pár dnů či měsíců – je přikurtováno k tělu matky a nemá šanci se hnout. Chuďátko malé, před pár dny zrozené, nemůže vidět nic jiného než matčin zářez mezi prsními laloky, což může být uspokojivé pro
muže, ale také se dá předpokládat, že by to vydrželi jen pár minut.

„Naši vnuci jsou s námi pořád. Dokonce už ani s mojim sami nejezdíme na dovolenou, vnuci jezdí s námi,“ vyprávěla jedna z přítomných dam a pokračovala: „Se děckám nedivím, protože jim vlastní rodiče nedají ani cukr!“ Stravování dnešních dětí je totiž hrozná věda, brambory s mrkví se nevaří, protože jsou z obchodu a tedy asi plné éček, proto matky kupují zazátkovaná jídla, která jsou podle nich eko i bio, tedy úplně dokonalé.

„A to jste slyšely, že dnes už se na dentální hygienu chodí i s dítětem, kterému vylezly první dva zuby?“ Všechny jsme vyvalily oči a zvolaly: „To nemůže být pravda!“ Dovedete si představit, jak spolupracuje půlroční nebo roční dítě při zubní dentální hygieně, která je tak protivná, že si ji může užívat jen milovník bzučící vrtačky?

S babičkami a dědy vnoučata ráda tráví čas, protože je u nich vše dovolené. Starší ročníky jsou totiž z dětí svých vlastních dětí tak vyčerpané, že aby si babičky a dědové mohli na chvíli oddechnout od náročné péče o nezletilce, na otázku: „Babi… můžu si vzít ipad?“, vždy odpovídají: „Jasně, hlavně dej na chvíli pokoj.“ „Žijeme ve 21. století, tak jim přeci nebudu brát hračky současnosti,“ odůvodňuje ipad v dětské ručce jiná babička.

Je zajímavé, že dnešní mladí osvícení rodiče svým dětem přidělují tyto novodobé elektronické čertíky Bertíky v čase neohrožujícím duševní vývoj dítěte, přičemž babičky ani dědové vesměs tyto čertovské skříňky neumějí ovládat, tak kde se to ty děti mohly naučit, když jejich rodiče jim dovolí si s těmito ďábelskými stroji hrát maximálně hodinu denně, a to ještě za odměnu?

„Pozor na přetažení dítěte. Když naši vnuci večer dělají bordel a vracím je jejich rodičům, neřeším to. Když však hlídám i se spaním, tak od šesti jedu klidový režim, protože není nic horšího než přetažené dítě, které ještě v deset večer mává rukama, i když já jsem úplně mrtvá,“ popsala své zkušenosti jiná babička.

„Nevaří, neperou, nežehlí, neuklízí, pořád si s dětmi hrají, ale děti ničemu rozumnému nenaučí,“ ulevila si na adresu některých moderních matek zase jiná z přítomných žen. Všechny u stolu jsme se shodly, že my ženy z dob nedávno minulých, když už jsme si vyšetřily čas na hru s dětmi, vždy měla jediný cíl, naučit dítě nové aktivitě, aby se samo zabavilo a my měly čas na kávičku.

„A to stravování!! Když mi dítě mladí předávají, dávají mi manuál, co dítě může a nemůže. Jen se zavřou dveře, dítě sedne ke stolu a sní, co je navařeno, protože to je konečně normální jídlo…,“ popsala stravování nezletilců u moderních prarodičů jiná babička. „No jo, to jsou samé krabičky, tubičky, konzervičky… Krmí je jako psy! Tam také nevíme, co granule vlastně obsahují,“ trumfovala současné stravovací návyky jiná z žen.

V každém případě by současné matky měly mít méně informací, protože když to všechno smíchají dohromady, vyjde jim věda jménem Dítě, které však žádnou vědou není, protože děti se rodily a budou rodit a péče o ně zvládne každá žena, která z výchovy dítěte velkou vědu nedělá.

Když jsme koupili starou chatku od starších lidí, bylo mi líto dokonale vypleveleného políčka. Proto jsem zakoupila pytlík brambor, že je přece tak jednoduché z nich udělat kýble eko bio brambor o velikosti obrovské.

Když vyrostly první rostlinky, radovala jsem se jako dítě. Při další návštěvě chatky jsem uviděla nakousnuté listy a ihned mi bylo jasné, že se v mém políčku vyskytuje nežádoucí tvor – mandelinka bramborová. Vrátila jsem se do dětství a vzpomněla si na babičku, která sedávala na malé židličce uprostřed pole, mandelinky sbírala a dávala je do sklenice s vodou.

V této pěstitelské fázi jsme odjeli na dovolenou. Po návratu jsme navštívili chatku, a bohužel na mém políčku zůstaly jen stvoly, zcela okousané tím malým blbým broukem. Bylo to ohavné a ostudné. Během pár dnů nepřítomnosti mne pěstitelsky porazil malý pruhovaný brouk. Jala jsem se zamést stopy po mé rodící se mičurinské kariéry a vykopala jsem brambory menší, než se prodávají v obchodě s označením: mini brambůrky. Posloužily nám jako příloha ke dvěma obědům.

U chatky byl i skleník. Ten však první rok ležel ladem, jelikož jsem byla zcela vyčerpána a znechucena pěstováním mini brambor. V únoru jsem však u spolupracovnice uviděla za oknem malý skleníček plný malinkatých rostlinek.  Zakoupila jsem dva, k tomu desítky pytlíčků všeho, co jsem hodlala vypěstovat.

Své mini skleníčky jsem osázela a radovala se z každého nového života, který vznikl jen díky mému přičinění. Rostliny časem rostly do velikosti větší než moje pěstitelská porodnice, nastal čas sázení. Jelikož jsem v četnosti hodlala porazit všechny pěstitele, musela jsem ve skleníku nějak jednotlivé rostliny od sebe rozlišit. Proto jsem si vytvořila legendu, a každému rostlinnému druhu přidělila barvu jedné pastelky. Když jsem skleník osázela a označila pastelkami a legendu zavěsila ve skleníku, byla jsem pyšná. Nádherná logistická práce.

Rostliny rostly jako šílené, okurky byly fantastické, rajčata malá, mnohé mé výplody však umřely. Přizvala jsem tedy amatérského zahradníka, který mne léta zásobuje plody ze své zahrádky. Při návštěvě mého skleníku se neubránil úsměvu, vidíc mé barevné pastelkami označené pole.

Když však při bližším ohledání uviděl má malinkatá rajčata narozená na obrovském keři, zvolal: „Ty jsi je neštípala?“ „Ne, opravdu ne, protože nevím jak,“ zněla podle mne zcela logická odpověď. Dostala jsem školení. U jednoho keře spráskl ruce a dodal: „No, s tímto keřem už nic neuděláš, ale malých rajčat budeš mít hodně.“ Náhodou, jedla jsem je přímo ze stonků a chutnala skvěle. Když zahradník přijel podruhé, uchopil štítivě jeden sporý rajčatový stonek a smutně pronesl: „No, tady byl řez příliš radikální, to můžeš rovnou vyhodit.“

Když to shrnu, amatéři než se dopracují k profesionalitě, potřebují hodně informací. Samozřejmě jsem se na pěstitelskou kariéru dostatečně připravila. Objednala jsem si časopis Zahrádkář, z něhož jsem hodlala v jednotlivých měsících čerpat cenné pěstitelské rady. Mělo to jediný háček, nikdy jsem žádný nepřečetla a z listování se toho moc nenaučíte. Uložila jsem však všechny měsíčníky do šanonu, a třeba v některém roce přijde vhodnější konstelace hvězd, a budu pečlivější a důslednější v pěstování čehokoliv.

Můj vstup mezi amatérské zahradníky mi připomněl pětiletý chlapec, který s tatínkem obkládal koupelnu. Když nám ji ukazovali, chlapeček pyšně pronesl: „Teto, já umím taky obkládat.“ Když jsem dítě pohladila po vlasech a pochválila ho za pomoc otci, přidala jsem poznámku, že obkládání je práce pro velké chlapy, ne pro děti. V ten moment jsem se stala pro malého blonďáčka nejhorší příšerou, a kdyby to nebohé dítě mělo v rukou zbraň, jistě by mi vpálilo kulku mezi oči. Proto nebuďme jako malé děti a neříkejme, že něco umíme, když to, o čem tak rádi mluvíme, fakt neumíme.

Přesto vždy bude platit, že všichni máme jen to, co si zasloužíme, a o co se, bohužel, mnohdy i celoživotně snažíme. Platí to i v případě soužití ženy a muže.
V mém okolí se nacházejí ženy pracovité, houževnaté a živé. Takové mají
jednu velkou nevýhodu, umí sloužit druhým. Jejich partneři jsou štěstím bez
sebe a kynou, protože nemusí nic víc, než vznášet svá přání, která pracovité
ženy umí proměnit v realitu.

Když už náš miláček začne kynout, dělá mu problém se ohnout k botám. Některé ženy jsou tak moc houževnaté, že i tento nedostatek muži usnadní a pokleknou vždy, když miláček potřebuje nazout ponožky či boty. Pokrokovější ženy to vyřeší tím, že naučí svého milého obouvat si ponožky pomocí naběračky. Na ni si miláček navleče svou ponožku, držadlo naběračky mu prodlouží ruku, protože bez toho není schopen díky objemnému a stále rostoucímu břišnímu prstenci se ohnout hlouběji než někde ke kolenům, což je proklatě daleko ke kotníkům, nedej bože k chodidlům.

Kouzelné jsou i večery ve dvou, kdy táta zasedne k televizi a zvolá: „Mámo, máme něco na zub?“ Žena pracovitá a pečující opět opustí svou komfortní zónu a přináší pochutiny, které si tatík pokládá na pupík, který již narostl do takového objemu, že se stal multifunkčním, je možné jej využít jako odkládací pultík pro prkénko s klobáskami a jinými pochutinami.

A teď se na soužití podívejme z druhé strany na vztah, v němž žije krasavice líná, nic nedělající a milující muž, který udělá vše, jen aby se jeho kráska alespoň jednou za den usmála. Toto stvoření nejí, nemluví, neusmívá se, nechává se dobývat, umí účelově trýznit, což má však fantastický výsledek: muže vystresovaného, kterému pupík neroste, jelikož není z čeho, nikdo mu nic dobrého nepřipraví.

Takže zkusme z těchto dvou modelů udělat jeden rozumný. Muž se nemůže ohnout k ponožkám a postěžuje si manželce, ta ho pohladí a řekne: „To je mi tě líto, a když přibereš ještě víc, to si pak neobuješ ani boty. Půjdeme koupit nazouváky, abys měl v čem chodit?“

Tatík sedí u televize a zvolá: „ Mámo, máme něco dobrého na zub?“ A žena pohotově odpoví: „Jasně, v lednici něco najdeš.“ Už to, že k muži nepřiskočíme, vyvedeme ho z míry a jsme blízko tomu, že se nejen pohne, ale bude se muset zamyslet nad tím, zda má skutečně nepřekonatelnou touhu po něčem dobrém, nebo jde jen o rozmar, od něhož je možné ustoupit, čímž snížíme pravděpodobnost dalšího přírůstku břišního prstence.

Další změna je nutná ve vaření. Všichni chlapi milují maso a posmívají se zelenině, ovoce považují za dětskou potravu. Když muži uděláte zeleninové jídlo, máte jistotu, že udělá protažený obličej, ukrojí si salám a dá si ho s rohlíkem. Co však udělá, když zeleninové jídlo bude jediné k snědku v celém 3+1? Dá se předpokládat, že bude hodně blbě kecat, ale hlad ho přinutí buď jít brzy spát, nebo sníst to, co je. Proto se nevyplatí nakupovat dobrot plnou lednici, ale jen to, z čeho vám vaše polovička nenakyne.

Je to fakt blbé, ale za to, že naši pánové leniví a tloustnou, si můžeme my ženy. Napřed ženy slouží mužům proto, aby jejich chlapi nelítali za ženskými. Když však za nimi přestanou lítat, usednou doma v křesle, a čím více je jim slouženo, tím je větší pravděpodobnost, že pohyb se stane jejich nepřítelem.

A když nejen mužům přestane vonět pohyb, dostaví se blbá nálada, protože kdo by se na svět usmíval, když celé dny prosedí v nudě. Pak už je jen krůček k tomu, že nepohybující se partner začne naříkat, a pak soužití připomíná jedno velké trápení. Není lepší se inspirovat umělou krásou, která je milována, i když nic neumí a už vůbec se ničemu novému učit nechce?

Je večer před odletem a manželé se dohadují, na kolik natáhnout budík. Odhadují, kolik času dopředu potřebují k odbavení na letišti, a padne rozhodnutí: Dvě hodiny jsou až nad hlavu. Cesta na letiště se komplikuje od samého rána. Napřed za to může snídaně, pro kterou se žena vrací, na tankování je fronta, lidé si kupují zbytečné časopisy, povídají si s obsluhou, zkrátka minuty ubíhají. Překvapení přichází i na samotných silnicích, tam je nehoda, tam řídí provoz semafory a hodiny letí jako splašené. Oba se utěšují: „Budeme mít hodinu a půl, to dáme“.

Přijíždějí na letiště, platí parkování, vbíhají do letištní haly, nechají se odbavit, projdou celními zónami s letenkou v ruce a těší se, až usednou do letadla. Vtom však manžel říká: „Musíme jít těm děckám koupit nějakého plyšáka.“ Ano, takový byl včerejší plán, žena se dívá na hodinky a říká: „Jo, to dáme.“ Úkol splněný, manželé vybíhají ke svému stanovišti odletu. Když vám někdo řekne, letíte z „géčka“, je vždy dobré se jít podívat, jak daleko to je. Naši sváteční cestovatelé to totiž neudělali a ono géčko hledali tak dlouho, až jim letadlo ulétlo. Zoufale se na sebe podívali, ale to bylo tak jediné, co mohli udělat.

Po desítkách zbytečných dotazů obsluhy letiště jim došlo, že fakt neletí. Začali tedy řešit plán B. Zavolali společnost, od níž koupili letenky, aby mohli odletět později, nebylo to možné… Volali na všechny strany, hledali možnosti, řešení se nedostavovalo. Jeden druhému vyčítá, kdo za to může. „Kdybys koupila plyšáky ve městě, nemuseli jsme se zdržet.“ „Kdybys natankoval večer, nemuseli jsme tankovat ráno.“ Nic platné, když letadlo uletí, prostě neletíte.

Zoufalí cestovatelé se znovu vracejí na letištní informace, kde se dotazují na možnosti zakoupení nových letenek. Cena je obrovská, oba jsou však již tak znechuceni, že nabídku přijímají. Letiště však žádá úhradu hotově, platba kartou není možná. Manželé se tedy znovu rozběhnou po letišti, oba vytahují karty, které strkají do bankomatu, limity jim blokují možnost dostat se k sumě, kterou je nutné zaplatit za nové letenky. Po vyčerpání všech možností drží v rukou hotovost, kupují nové letenky.

„Jdeme na panáka,“ říká žena po dvouhodinovém nedobrovolném pobytu na letišti. „A nevadí, že je osm ráno?“ ptá se naprosto zbytečně manžel. Usedají  do letadla, na odbavení jsou hodinu předem. Oběma sklouzne pohled na nejdražší plyšáky, které kdy zakoupili, a těší se, až se jich zbaví. Žena jim přikryje hlavu šátkem, aby jim nepřipomínali, za co všechno tito dva okatí ochlupenci mohou.

Dcera s rodinou přijela na letiště ve své dočasné domovině také s předstihem, věděla, že ji čeká vystresovaná dvojice. Nikdo se neptá, co se stalo, protože už všichni všechno vědí. Šťastné děti si přebírají nejdražší plyšáky, které kdy dostaly, po dvou minutách je odkládají matce do tašky a jejich matka jen omluvně očima rodičům sděluje: „Jsem tak ráda, že jste tady.“

Mých hnědých koní pod mou malou hnědou kapotou je asi těch sto. Svého hnědáka mám moc ráda, slouží k přemisťování, pouští mi muziku, která mne dojímá i rozpaluje, mám v něm nepořádek, v mém autě se totiž může jíst i pít, nastupovat v zablácených botách… No, je to miláček, naprostá svoboda.

Když už se osmělím k předjíždění, prosím své hnědáky, aby sebou mrskli, nebo se budu muset potupně zařadit za auto, o němž jsem se domnívala, že jede nižší rychlostí. Přiznám, že ne všechny mé dopravní ataky končí vítězně. Když se osmělím předjíždět na dálnici, vždy to dám, dálnice má obrovskou výhodu, v protisměru tam auta nejezdí. Má předjížděcí dráha tomu odpovídá. Mám dlouhý nájezd, smyčky a jiné řidičské dovednostní opičky nedělám.

Někdy mne však v pohodovém předjíždění dost překvapí auto s 200 a více koňmi pod kapotou, které poznáte ve zpětném zrcátku podle neskutečné rychlosti přibližujících se dvou světlometů v barvě bělejší než denní světlo. Stádo upocených koní se blíží k mým hnědákům rychlostí blesku a já nemám šanci zrychlit, protože už tak mám hnědáky přinucené k maximálnímu výkonu, plyn už fakt více sešlápnout nejde. Tančící auto ve zpětném zrcátku nechce pochopit, že fakt nemůžu zrychlit, proto netrpělivě bliká svými neonovými světly, a když už ukončím pro něj nekonečné předjíždění, řidič smýkne hlavou po zdroji svého zbrzdění, a i já vidím tvář zuřivého řidiče, kterého i když neslyším, přesně vím, co říká: „Dyk jsem to říkal! Ženská!!!“ A já se na něj líbezně usměju a zvolám: „Jeď, nerváku.“

Kdybyste, kluci, věděli, co vše my ženy vyčteme z vašeho stylu řízení. Chytré ženy by měly před svazkem manželským vždy usednout se svým milým za volant a nechat ho řídit pod stresem, protože v krizových situacích všichni ukážou pravou barvu. Proč se vlastně vyrábějí auta s rychlostí obrovskou, když taková auta s tolika koňmi se nemají kde legálně proběhnout? Vždyť je to týrání zvířat, ustájit koně v omezeném výběhu.

Proto se nedivím, že majitelé kapot s počtem koní větším než malým jsou nerváci, protože když už vědí, že zrovna v tomto úseku mohou svištět, překvapí je auto připomínající obrovskou nákupní tašku, která zbrzdí jejich jedno z mála svobodných vystoupení. Chápu, je to na facku, ale za to mohou výrobci aut, určitě ne řidiči s menším koňským spřežením. Jestli to nebude tím, že je to stejné, jako si pořídit krásnou dívku, která skvěle reprezentuje, ale užitek z ní velký není. Navíc kdyby si muž s fárem koupil nákupní tašky na čtyřech kolech, mohl by jich mít za cenu fára tolik, že by si je barevně mohl denně volit třeba k barvě oblečení.

V každém případě mít doma zaparkované fáro, které vám každý den vyčítavě připomíná: „Kdy se půjdeme projet? Kdy mi zase dovolíš ukázat ti, co umím?“, a pak když už se silné statné koně vydají na dálnici D1, kde sviští  nepovolenou rychlostí, krajina se míhá za oknem, že ani ptáčka nemáte šanci zahlédnout, celou tuto demonstraci síly zastaví potácející se muly, před kterými ti silní koni musejí přibrzdit, musejí jim dýchat na jejich pomalá záda, dokud neuvolní cestu… Tomu říkám stres. Nebo také hodně blbá investice do něčeho, co vám nemůže sloužit k účelu, pro který ona věc byla vyrobena.

Jeden mi ruku nechtěl ukázat, s přibývajícím alkoholem jeho odvaha sílila, a když jsem mu sdělila jen náčrt jeho vlastností, které z ruky vyčte každý amatér, škubl rukou a řekl: „Jdi někam.“ Samozřejmě jsem mu řekla, že jsem asi viděla čáru peněz, tak mi ruku znovu ukázal a já četla k velké radosti všech kolem sedících.

Nejlepší čtení je, když se ve skupině věnujeme hřbetu ruky, z něhož napočítáme počet osudových mužů či žen. Jsou-li přítomny manželské páry, může takový výklad dopadnout i nevhodně. „Tři jo? Vím jen o jedné. Chceš mi říct, že bude třetí? Nebo: „…Ona už je nějaká ta třetí?“ Jiná zase zvolá: „Tak ty mě fakt nemiluješ! I tvoje ruka to říká,“ zuří při počtu dvou velkých zářezů a pro ni dvou známých lásek před manželstvím. Už jsem s tímto výkladem před přítomnými manželskými páry lehce opatrná.

Za zmínku stojí i chlapci, věčně zkoumající, zda skutečně všechny ženy nosí kalhotky, kterým když sdělím, že tam mají jen dvě ženské, tak vytřeští oči a zařvou: „Jsi normální? Já bych měl mít ruku vrásčitou jako stoletý stařec,“ Kamarádi samozřejmě dodávají, že s jeho apetitem by fakt musel mít rýhy i na zadní části těla. To však neplatí, protože ruka zaznamenává jen osudové lásky, nikoliv akce v duchu: zlato, pojď na to. Na to by skutečně některým jedincům nestačilo celé tělo, nebo by možná bylo poseto čarami jako jednoho našeho prezidentského kandidáta.

Chlapi všeobecně odmítají babské kecy o tom, co je čeká a nemine. Některé ženy si dokonce pohovor u čarodějnic nahrávají (profesionálních, mě si nikdo nenahrává) a pak to svému milému doma pustí. Ten se chechtá u každého pojednání, protože čarodějnice říká: „Vidím tady velkou lásku,“ a šťastná žena zrudne a přitakává. „Váš partner je na vás velmi hodný, má vás rád,“ načež ona se skoro rozplyne a líbezným hláskem sdělí: „Ano, já vím.“ Takže dámy, takto ne. Kartářkám nesmíte napovídat, protože potom jim ty peníze dáváte za nic. Já u kartářek sedím jako suk. Neodpovídám na otázky, nechávám věštkyně škvařit.

Je fakt, že asi po šestém sdělení bez mé nápovědy mi začne hlodat červík v hlavě a pak začnu pokládat otázky, abych odešla s odpověďmi, které chci slyšet. Někdy se dočkám i těch, které zrovna nepotřebuji slyšet, to řeším tím, že si položím nějakou doplňkovou otázku, na níž může být jen kladná odpověď, pak mi vyjde plichta. P á n o v é také většinou na umění kartářek poznamenávají: Kdyby uměly kartářky číst budoucnost, tak by bývaly byly milionářkami, protože by dokázaly odhadnout výsledky sportu a na sázkách by vydělaly majlant. No, něco na tom bude, ale takové pragmatické věci mohou zajímat jen chlapy.

Nás křehké bytosti zajímá, zda máme někde nějakého obdivovatele, nedej bože vysvoboditele, pak se ptáme i na děti, ne kde budou pracovat či kolik budou vydělávat, ale zda lásku poznají, a když kartářka sdělí, že odjedou daleko za kopce, tak se radujeme, protože přeci už se vidíme, jak v Kalifornii zaléváme kytky v domě u moře, který naší dceři pořídil bohatý budoucí manžel. Že by zde mohly naše děti umývat nádobí za pár šupů si vůbec, ale vůbec nepřipouštíme.

Přesto je fajn, když nám někdo dá naději. Vše je ukryté v našich hlavách a kartářky to vědí. Dávají nám naději a ty, které ne, tak k nim už nikdy nejdeme, a jak říkal tatíček Klaus, trh si s nimi poradí. Dnes totiž kartáře dělá kdekdo. Třeba i já. Ale živnost si na to vyřizovat nebudu, věštím většinou kolem půlnoci, což je čas všech čarodějnic, a dostávám jen úplatky v podobě ohnivé vody, která má zaručit, že čáru peněz uvidím, a když už tam není, tak alespoň maličkatou a rodící se snad spatřím.

Nahlédněme dnes s úsměvem do světa financí. Peníze milují naši politici, miliardami házejí, jako by šlo o šišky v lese. Přitom už všichni víme, že peníze jsou jen relativní záležitost, lítající jen na papírech bankéřů a úředníků, kteří z nich vytvářejí hodnoty, z nichž stavíme silnice, čistíme města, platíme hordu lidí s pracovní náplní těžce dohledatelnou… Miliardy lítají na papíře mezi ministerstvy, kraji a obcemi, a všichni  víme, že nemohou být reálné, protože český stát hospodaří v deficitu, tedy je v dluhu. Když mu dojdou peníze, udělá tanečky s Českou národní bankou, zvýší úrokové sazby, přitiskne si nové peníze, které zlato neviděly ani z dáli. No prostě dokud tomu málokdo rozumí, je možné nás oblbovat, jak na vše máme. A máme.

Máme na vyšší mzdy státních zaměstnanců, ti už chudáci sami nevědí, proč jim pořád někdo přidává, když už deset let dělají jedno a to samé, a když se přizve do vyjednávání strejda Středula, opět se podaří vyjednat nějaký ten benefitek, a tak k desetiletce stejných úkonů přibyde stravování za stravenky, jedna dovolená ve státem udržovaném hotýlku, sportovní stravenky a kdoví co ještě. Možná by měli do odborů vstoupit i samotní bezdomovci. Co ti by dali za stravenky?! Má to však malou podmínku, museli by být organizovaní a alespoň předstírat práci. Pěkný je i taneček s průměrnou mzdou, tedy kolik kdo má brát peněz. ¨

Sám stát zaměstnává více než půl milionu lidí. To se mu platí odvody, když to funguje v procesu nalej a vylej. Přirovnejme to k aktivitě, kdy bychom si nalili do lavoru vodu, nalévali  ji z jedné nádoby do druhé a u toho si to počítali, kolik to dělá. Prostě státní, obecní a všichni ostatní zaměstnanci placení z daní berou peníze státu a stát z toho od nich přijímá peníze do  důchodového systému, na zdravotní péči… O platech těchto lidí by měli v demokratické společnosti hlasovat ti, kteří daně tvoří, protože kdyby stát neměl DPH z našich útrat a našich daní, státní zaměstnanci by se mohli jít tak akorát klouzat. Všichni.

Úplně nejlepší jsou předvolební tanečky, kdy se začne přidávat, a to všem, kdož pravidelně chodí k urnám. Důchodci dostanou pětikilčo, pomohou si i státní zaměstnanci. Pokud se zvyšují platy ve státní sféře, musí zvyšovat mzdy i soukromý  sektor, který však málokdy dosahuje vyšších tržeb, proto mu nezbyde nic jiného, než zdražit své služby. A tak přijde další zcela logická vlna po radostném navýšení  jakéhokoliv příjmu kohokoliv, začne se zdražovat. Pětikilčo pro důchodce si vezme za rok vyšší cena za energie, každý z nás musí denně zaplatit za dražší chleba od pekaře, maso od řezníka…

Čímž se dostáváme na začátek, že peníze jsou relativní a vždy budou chybět, protože když nám je někdo dá, tak je nám zase někdo jiný sebere. U bohatých zase platí úměra, když už neudělají blbou investici, tak o ně přijdou třeba tím, že je nějaký kecal o peníze připraví, protože ví, jak na to.

Moje kamarádka říká hříšnou větu: „Cigarety nebyly nikdy levnější.“ A má pravdu, protože když za socialismu Sparty stály 8 Kč při platu tisíc Kč a dnes stojí 120 Kč a plat je 35 tis. Kč, tak za socialismu si člověk mohl prokouřit výplatu 125 krabkami, kdežto při současném platu by na to potřeboval náhradní plíce, s průměrnou mzdou by si mohl koupit skoro 300 krabek. A pak co je a není drahé?

Také se říká, že rozumný člověk by měl mít finanční rezervu. No to určitě, ale jak vysokou, když za deset let se vše kolem  změní, a to v takovém grandu, že nic není jako v době, kdy jsme se rozhodli stát se rozumnými hospodáři? V každém případě peníze jsou krásná věc, dávají lidem svobodu, díky bezproblémovému zajištění provozních výdajů se nám lépe spí. A ať se nám to líbí nebo ne, peníze na slušné živobytí se dají vydělat jedině prací. Proto u zpráv, v nichž lítají miliardy, se usmívejme, protože to, co máme v peněžence, je to jediné, co určuje, zda budeme mít klidné nebo divoké sny.

Zvoní budík. Celá rodina Novákova nesnáší tento zvuk, protože všechny vytrhuje z nádherného snění. Maruška ve svých snech žije klidným životem, Pepík ve svých snech provádí divoké sexuální orgie, pubertální Dobromila je v nočním šeru zatažena do té nejdivočejší společnosti, jen šestiletý Petřík si sní o své vlastní dílničce s veškerým vybavením. Maruška procitá ze svého snu jako první a budí Pepu. „Vstávej. Je sedm.“ Manžel se otočí na druhý bok se zavrčením: „Jo, vím,“ a usíná.

Děti se dlouze protahují, po chvíli vstávají. Maruška chystá snídani v noční košili a rozdává rychlé rozkazy: „Dobro, jdi do koupelny, ať svůj ranní obřad stihneš bez svých drahých rodičů.“ Pubertální dcera si mumlá pod nosem něco hodně neidentifikovatelného. Petřík je za chvíli v kuchyni u stolu, snídá a maminka ho pohladí po vlasech a políbí. Petřík miluje tento ranní rituál, proto snídá vždy jako první. Jeho sestra lítá po bytě jako pometlo, hned je v dětském pokoji, hned v ložnici u skříně, kde probudí tatíka, který vrčí: „Snad máš svoji skříň, né?“ Dobromila po něm šlehne nesouhlasný pohled, opovržlivě si uvědomí, že manželství je příšerné, a připomene si svůj slib, že se nikdy nevdá.

Maruška stojí v ložnici před zrcadlem a obléká se. To již v polosedu sleduje Pepík, který je ihned naladěn pohledem na vysvlékající a oblékající se ženu. Až je oblečena, přiskočí, povalí ji na postel, ale ona ječí: „Bože! Jsi normální? Víš, kolik je hodin?“ Pepík krotí své choutky a vylézá z postele. „To máme zase chleba se salámem?“ ptá se, přitom štítivě uchopí jeden kousek salámu do ruky a dodává: „To je snad turisťák, nebo co?“ Maruška zahučí, ať pohne, že na něho nebudou všichni čekat. Pán domu totiž každé ráno rozváží celou rodinku autem, tedy děti do školy, ženu do práce.

Pár minut stráví na záchodě, pak jde do koupelny, odkud vyžene svou dceru, která na něho opět vrhne svůj opovržlivý pohled, ale již má lepší náladu, proto ho dloubne prstem do žeber a prchá. Pepa se chopí holicího strojku a s namydlenou tváří dělá první tah. Nejde to. Prohlídne si strojek a vytahuje z něho chlupy delší než vousy. „Kdo se s tím zase holil?“ V obou ženách ztuhne krev, protože ho používají obě, avšak neví, která byla ta poslední. Matka mrkne na dceru a ta jde zachránit situaci a přiznává se, že ona. „Neštvi mě! Kolikrát jsem ti říkal, že si máš koupit svůj strojek. A když už si půjčíš můj, tak buď tak laskavá a vyčisti ho.“ Při tomto výchovném proslovu tatík zuřivě vytahuje chlupy. Dobromila vychází z koupelny a na matku vhodí významný pohled, který říká: „On není normální, nadělá s pár chlupama.“

Petřík v tomto stadiu přípravy již sedí ve svém pokoji zcela připraven a čte si. Vždy při výměně nějakých názorů některých členů rodiny zbystří, aby zjistil, jak dlouho bude trvat hromadný odchod. „Máte všichni svačiny?“ je většinou závěrečná otázka matky, která značí, že již celá rodina stojí přede dveřmi. Tatík si při pohledu na svou dceru neodpustí poznámku: „To učitelé musí celý den hledět na tak zmalované ksichty?“ Dobromila zvlní svůj horní ret, ze kterého odpor čiší plnými doušky.

Maruška v autě nemluví, protože když promluví, Pepík většinou nepochopí hned po ránu hloubku myšlenky své ženy, proto se vždy strhává hádka. Tato se poté přenáší i na děti, které snažíc se zachránit situaci, vstupují do slovní bitky, a to se potom mele celé auto. Po takových výstupech je celá čtyřčlenná rodina tak vyčerpaná, že minimálně dvě hodiny je mimo, tedy nesoustředěná, rozladěná, znechucená. Jelikož o to nemá nikdo z nich zájem, je po letech domluvená nepsaná dohoda: po ránu se nic neřeší, nikdo se na nic nevyptává, nic se nedomlouvá. Potom je radost vystupovat z auta, neboť tatík žertovně zatroubí na Petříka, který je tím pádem ztrapněn před kamarády, že jezdí do školy s maminkou a tatínkem.

Dobromilu otec vyprovází vykloněním z okénka a pokřikem: „Neměla bys dneska večer čas, kotě?“ Dcera však tuto otcovu hru nesnáší, protože je to tatík, ne krasavec ze školy. S Maruškou se Pepa loučí neutrálně: „Tak ahoj.“ Rituály jsou stejné, pořád se opakují, někdy jsou i nudné, ale mají v sobě krásnou symboliku, která říká, že život, který žijeme, stojí na pevných základech. Kde schází rituály, nastupuje bezvládí, kde si každý dělá,co chce, a všichni chtějí něco jiného, protože všechno je tak nezávazné, tak bezcílné a hlavně dovolené, takže to vesměs málokoho uspokojuje.

Jelikož mladému a žhavému období manželství jsme se věnovali na začátku mé novinářské kariéry a dnes už uběhlo spoustu let a tedy i autorka sama lehce a zcela nepatrně zestárla, budeme se věnovat letitému manželství, dnes modernímu partnerství, jelikož manželství se stalo institucí, kterou využívají vesměs jen páry s dětmi, aby maminky a tatínci měli shodné příjmení s nezletilci.

Máme tedy za sebou dobu budování, už někde bydlíme, máme dospělé děti, máme již jistou budoucnost ve vydělávání peněz, dřeme jako mezci a říkáme si, že to tak musí být, protože to děláme pro ta naše dvoumetrová děťátka, která stále jistíme ze zálohy, kdyby náhodou na cestě životem klopýtla. Rozdíl mezi letitým a začínajícím partnerstvím je pouze v jediné věci.

Kdo po více než deseti letech řeší svého partnera/partnerku, je nenormální. Musím to napsat takto hrubě, protože více než čtyřicetiletý člověk už musí být smířený se svým osudem a musí mít jasno v tom, co chce. Pokud někdo řeší po více než deseti letech pořád stejné věci, stále se opakující situace a neštěstí, dokazuje tím pouze to, že nedokáže řešit své problémy. Mám vypozorováno, že nejvíce partnerských kolizí se dostavuje, když partneři nemají nic kloudného na práci.

Moje drahé kamarádky také občas naříkají, jak příšerné chlapy mají. Když to však zhodnotíme, všechny když se nudíme, začneme otravovat chlapy, i když všechny víme, že to fakt nemají rádi.

Třeba žena tak dlouho otravuje, aby s ní muž jel na kole, až podlehne. A to jen proto, že ví, že to nedopadne dobře, ale je to současně jediná cesta, jak zastavit ženino prudění. Proto ženu upozorní: „Jsi si vědoma toho, že jsi na kole seděla naposledy před porodem?“

Žena se nevzdává, tetelí se, že vyhrála, a ještě více se těší, že našla přece jen společnou aktivitu. Muž odchází do sklepa, chystá ženě léta zaprášené kolo. Oděn je již do slušivého cyklistického oblečku, který si nešikovně zamaže olejem, a přichází první pochybnost, zda neudělal chybu, když svolil k aktivitě, o níž předem ví, že bude pro něj „opruz“.

Žena přichází v necyklistickém oblečení, které muži nadzvedne obočí. Šortky a triko vypadají velmi necyklisticky. „Kam chceš jet?“ táže se muž. „To je jedno, kam chceš…,“ cítí se žena na cestu kolem světa. No a výsledek je, že po pěti ujetých kilometrech žena cítí zadnici, pak i přednici, nakonec necítí kolena ani stehna, začne navrhovat, zda by nebylo dobré si dát pivo. Když je nucena k dalším výkonům, rozbrečí se a muž má stoprocentní jistotu, že žena už nikdy slovo kolo před ním nevysloví.

Osobně miluju slovo program. Den nalajnovaný po hodinách, v úkolech, které je za den nutné udělat. Proto když mi někdo řekne: Ve dvě přijdu a budeme dělat dřepy, připravím se na úkol a splním ho, i když konkrétně dřepy nesnáším.

Proto je potřeba vědět, jaký program žena má. Už onen mužův zájem o program své drahé udělá ženě obrovskou radost. Když vyjmenuje všechny naplánované činnosti, je dobré ji za to pochválit, možná i motivovat slovy: „Teda ty toho zvládneš“, a to s jediným cílem, že si muž může dělat, co chce, jelikož jeho žena se nenudí a pracuje s radostí na všech zadaných úkolech. Pak soužití muže a ženy může být pohádkové.

Chtějí-li se dnes lidé seznámit, vesměs jdou na seznamku na internetu. Bohužel je to nutné, protože lidé jsou tak rozptýlení po nespočetných aktivitách, že už nestačí jít ve středu, pátek či sobotu na diskotéku, kde jsou všichni nezadaní. Dnes jsou nezadaní na tisíci místech a věnují se tisícům zábavám. Když se chcete seznámit, musíte si udělat profil. Do něj napíšete něco o sobě a musíte zaujmout. Fotka hodně pomůže, no zkrátka nadřete se, než těch pět řádků dáte dohromady. Když už visíte na internetu, začnou chodit návrhy a vy je buď přijímáte, nebo je odmítáte. Pak přichází to, co známe i my starší a pokročilí.

Bohužel v naší době (v nemobilové) jsme byli ze všeho překvapení, proto jsme nekvaltovali. Dnes všichni přesně vědí, jak vypadá dobré a špatné rande. Žádné překvapení, hra. Hezky naučená hra. Tak si to na YouTube hezky najděte a trénujte. Lidé milují pohádky, zabalené v krásném hávu.

Když už spolu lidé chodí, tak spolu vlastně nechodí, protože se navštěvují. Dnešní mladí mohou chodit s někým první den a hned mají připravený pokoj, kde se mohou seznamovat. Kolik fantazie, kombinací a variací musely předchozí generace vyvinout, aby se samota dostavila. I o to jsou dnešní mladí ošizení, vše mají hned a bez námahy, a bohužel vše považují za samozřejmost. A jak všichni víme, nic není samozřejmé a nic není věčné.

Pokud už se nám mladí zamilovaní lidé očichali, jejich společné večery se vesměs odehrávají v bývalém dětském pokojíčku, který se přerodil do  místnosti, přístupné jen od 18 let. Součástí každého takového pokoje je televize, chipsy, coca-cola, filmy, hry… Bohužel tyto večery jsou si podobné jako vejce vejci, protože i když jsou dva spolu, vlastně spolu nejsou, protože nic společně neprožívají. Dívat se ve dvou na film se odehrává beze slov. Aby lidé byli spolu, musejí mít společné zážitky, musejí sdílet své prožitky a přiznejme si, že mimořádný zážitek ani prožitek si v 10 čtverečních metrech neprožijete, ani když si dáte na oči 3D či 5D brýle.

A o čem se také chcete bavit, když už jste si všechno řekli a nové podněty se nedostavují? Partneři, kteří spolu chodí po horách, mají desítky společných příběhů s mlhou, kompasem, puchýři na nohou apod. Stejně tak sportovní dvojice. Vše, co se dělá společně, je společná aktivita, z níž se rodí společné zážitky, z nichž se staví společný život. Kdo nemá nic společného, tomu časem zevšední i tak nádherná slova jako: „Miluji tě“, „Je krásné být s tebou“, „Nedovedu si život bez tebe představit“…

Když sleduji mladé bezdětné páry, tak si říkám, o čem se asi tak baví, když spolu nic nedělají? Vždyť není výjimkou, že mladí spolu pět let žijí v jednom bytě, takže jsou vlastně zadaní a nabytí spolu tak, že je zcela pochopitelné, že je partner či partnerka přestane bavit, stejně jako  všechny páry, které se se svým protějškem nudí.

Vztah mezi mužem a ženou má pořád stejnou podobu. Vztahy se holt nezměnily, jen možná lidé přestali budovat společné životy, protože nemusejí nic dělat, proto nezapojují fantazii, nechtějí poznávat a učit se nové věci… A také možná chtějí konkrétní věci, které jsou pro ně nedostupné, a proto raději nedělají nic. A z toho nic se vždy zrodí další nic. Není načase tento začarovaný kruh opustit?