„Já když vidím klokanku, jak táhne dítě uvázané k tělu, tak bych si tu matku nasadila na hruď, nohy jí svázala šátkem a žádala ji, aby v této nehybné poloze řehtala štěstím,“ smály jsme se všechny dnešní módě šátkem uvázaných dětí na poprsí matek. Když se jen zamyslíme nad tímto africkým způsobem přepravy dětí, je divné. České matky jistě namítnou, že dítě mají díky uvázání proklatě blízko a tím se dítě cítí bezpečně. To asi jo, ale pohodlné to být nemůže.

Vždyť dítě – vesměs malé ve věku pár dnů či měsíců – je přikurtováno k tělu matky a nemá šanci se hnout. Chuďátko malé, před pár dny zrozené, nemůže vidět nic jiného než matčin zářez mezi prsními laloky, což může být uspokojivé pro
muže, ale také se dá předpokládat, že by to vydrželi jen pár minut.

„Naši vnuci jsou s námi pořád. Dokonce už ani s mojim sami nejezdíme na dovolenou, vnuci jezdí s námi,“ vyprávěla jedna z přítomných dam a pokračovala: „Se děckám nedivím, protože jim vlastní rodiče nedají ani cukr!“ Stravování dnešních dětí je totiž hrozná věda, brambory s mrkví se nevaří, protože jsou z obchodu a tedy asi plné éček, proto matky kupují zazátkovaná jídla, která jsou podle nich eko i bio, tedy úplně dokonalé.

„A to jste slyšely, že dnes už se na dentální hygienu chodí i s dítětem, kterému vylezly první dva zuby?“ Všechny jsme vyvalily oči a zvolaly: „To nemůže být pravda!“ Dovedete si představit, jak spolupracuje půlroční nebo roční dítě při zubní dentální hygieně, která je tak protivná, že si ji může užívat jen milovník bzučící vrtačky?

S babičkami a dědy vnoučata ráda tráví čas, protože je u nich vše dovolené. Starší ročníky jsou totiž z dětí svých vlastních dětí tak vyčerpané, že aby si babičky a dědové mohli na chvíli oddechnout od náročné péče o nezletilce, na otázku: „Babi… můžu si vzít ipad?“, vždy odpovídají: „Jasně, hlavně dej na chvíli pokoj.“ „Žijeme ve 21. století, tak jim přeci nebudu brát hračky současnosti,“ odůvodňuje ipad v dětské ručce jiná babička.

Je zajímavé, že dnešní mladí osvícení rodiče svým dětem přidělují tyto novodobé elektronické čertíky Bertíky v čase neohrožujícím duševní vývoj dítěte, přičemž babičky ani dědové vesměs tyto čertovské skříňky neumějí ovládat, tak kde se to ty děti mohly naučit, když jejich rodiče jim dovolí si s těmito ďábelskými stroji hrát maximálně hodinu denně, a to ještě za odměnu?

„Pozor na přetažení dítěte. Když naši vnuci večer dělají bordel a vracím je jejich rodičům, neřeším to. Když však hlídám i se spaním, tak od šesti jedu klidový režim, protože není nic horšího než přetažené dítě, které ještě v deset večer mává rukama, i když já jsem úplně mrtvá,“ popsala své zkušenosti jiná babička.

„Nevaří, neperou, nežehlí, neuklízí, pořád si s dětmi hrají, ale děti ničemu rozumnému nenaučí,“ ulevila si na adresu některých moderních matek zase jiná z přítomných žen. Všechny u stolu jsme se shodly, že my ženy z dob nedávno minulých, když už jsme si vyšetřily čas na hru s dětmi, vždy měla jediný cíl, naučit dítě nové aktivitě, aby se samo zabavilo a my měly čas na kávičku.

„A to stravování!! Když mi dítě mladí předávají, dávají mi manuál, co dítě může a nemůže. Jen se zavřou dveře, dítě sedne ke stolu a sní, co je navařeno, protože to je konečně normální jídlo…,“ popsala stravování nezletilců u moderních prarodičů jiná babička. „No jo, to jsou samé krabičky, tubičky, konzervičky… Krmí je jako psy! Tam také nevíme, co granule vlastně obsahují,“ trumfovala současné stravovací návyky jiná z žen.

V každém případě by současné matky měly mít méně informací, protože když to všechno smíchají dohromady, vyjde jim věda jménem Dítě, které však žádnou vědou není, protože děti se rodily a budou rodit a péče o ně zvládne každá žena, která z výchovy dítěte velkou vědu nedělá.

Chtějí-li se dnes lidé seznámit, vesměs jdou na seznamku na internetu. Bohužel je to nutné, protože lidé jsou tak rozptýlení po nespočetných aktivitách, že už nestačí jít ve středu, pátek či sobotu na diskotéku, kde jsou všichni nezadaní. Dnes jsou nezadaní na tisíci místech a věnují se tisícům zábavám. Když se chcete seznámit, musíte si udělat profil. Do něj napíšete něco o sobě a musíte zaujmout. Fotka hodně pomůže, no zkrátka nadřete se, než těch pět řádků dáte dohromady. Když už visíte na internetu, začnou chodit návrhy a vy je buď přijímáte, nebo je odmítáte. Pak přichází to, co známe i my starší a pokročilí.

Bohužel v naší době (v nemobilové) jsme byli ze všeho překvapení, proto jsme nekvaltovali. Dnes všichni přesně vědí, jak vypadá dobré a špatné rande. Žádné překvapení, hra. Hezky naučená hra. Tak si to na YouTube hezky najděte a trénujte. Lidé milují pohádky, zabalené v krásném hávu.

Když už spolu lidé chodí, tak spolu vlastně nechodí, protože se navštěvují. Dnešní mladí mohou chodit s někým první den a hned mají připravený pokoj, kde se mohou seznamovat. Kolik fantazie, kombinací a variací musely předchozí generace vyvinout, aby se samota dostavila. I o to jsou dnešní mladí ošizení, vše mají hned a bez námahy, a bohužel vše považují za samozřejmost. A jak všichni víme, nic není samozřejmé a nic není věčné.

Pokud už se nám mladí zamilovaní lidé očichali, jejich společné večery se vesměs odehrávají v bývalém dětském pokojíčku, který se přerodil do  místnosti, přístupné jen od 18 let. Součástí každého takového pokoje je televize, chipsy, coca-cola, filmy, hry… Bohužel tyto večery jsou si podobné jako vejce vejci, protože i když jsou dva spolu, vlastně spolu nejsou, protože nic společně neprožívají. Dívat se ve dvou na film se odehrává beze slov. Aby lidé byli spolu, musejí mít společné zážitky, musejí sdílet své prožitky a přiznejme si, že mimořádný zážitek ani prožitek si v 10 čtverečních metrech neprožijete, ani když si dáte na oči 3D či 5D brýle.

A o čem se také chcete bavit, když už jste si všechno řekli a nové podněty se nedostavují? Partneři, kteří spolu chodí po horách, mají desítky společných příběhů s mlhou, kompasem, puchýři na nohou apod. Stejně tak sportovní dvojice. Vše, co se dělá společně, je společná aktivita, z níž se rodí společné zážitky, z nichž se staví společný život. Kdo nemá nic společného, tomu časem zevšední i tak nádherná slova jako: „Miluji tě“, „Je krásné být s tebou“, „Nedovedu si život bez tebe představit“…

Když sleduji mladé bezdětné páry, tak si říkám, o čem se asi tak baví, když spolu nic nedělají? Vždyť není výjimkou, že mladí spolu pět let žijí v jednom bytě, takže jsou vlastně zadaní a nabytí spolu tak, že je zcela pochopitelné, že je partner či partnerka přestane bavit, stejně jako  všechny páry, které se se svým protějškem nudí.

Vztah mezi mužem a ženou má pořád stejnou podobu. Vztahy se holt nezměnily, jen možná lidé přestali budovat společné životy, protože nemusejí nic dělat, proto nezapojují fantazii, nechtějí poznávat a učit se nové věci… A také možná chtějí konkrétní věci, které jsou pro ně nedostupné, a proto raději nedělají nic. A z toho nic se vždy zrodí další nic. Není načase tento začarovaný kruh opustit?

Nějak takto vypadají vánoční svátky stále ještě ve většině českých domácností, i když všichni rozumní vědí, že hoňka a Vánoce si vzájemně odporují. Již v září žena zbystří, že se rok tragicky přehoupl do svého závěru, který končí Vánocemi. Jelikož je žena bdělá, vezme papír a tužku a sepisuje dárky pro své blízké. To zatím stačí, první nervozita ovadla, papír znamená napůl splněný úkol.

Listopad. Ten už bývá lehce Vánocemi zavánějící, jelikož se pomalu začíná uklízet a péct. První pečení si žena užívá, když však dny postoupí a ona každý večer plní blbá kolečka, kterých nadělala tolik, že se jí z toho chce brečet, ví, že stresové období je tady.  Dává svým blízkým ochutnat, neurvalci se dotazují: „Ty zase neděláš žloutkové řezy? Měli jsme je tak před pěti lety.“ Žena se zatne že ne, a přece nakonec poleví a upeče je.

Prosinec je měsíc děsu a běsu, protože ve všech zaměstnáních něco končí, a tak se vše musí uzavírat, proto je všeho až po staříčkovo. Deset dnů do Vánoc. Papír a tužka se stávají běžnou součástí každého dne, jelikož je nutné psát, co chybí. Pořád něco chybí. Když už si chcete dát náskok a dopředu začnete balit dárky, zjistíte, kolik jich chybí, ke komu jste byli štědří a na koho jste zase tak moc nemysleli. Tak zase vezmete papír a zase musíte jít do obchodu.

Tam už přituhuje, můžete tam jet v kteroukoliv hodinu, vždy je plno. Dopoledne to vypadá, že plné parkoviště aut zaplnili lidé, kteří mají dnes odpolední, ale chyba lávky, dnes mají všichni volno, kdy se jim zachce.

Pět dnů do Štědrého dne. Pokud stále ještě nemáte doma stromek, sevře se vám srdce pokaždé, když míjíte prodejce stromků. Je jich tam na výběr čím dál méně. Prozíravá žena přibrzdí ve večerních hodinách se svou károu u prodejce, stromek sama vybere a požádá přítomné muže, zda jí nepomohou s naložením. Muži se podívají na velikost auta a nevěří: „Myslíte, že tam vejde?“ „Když se trochu rozběhnete, tak  určitě,“ snaží se zavtipkovat žena.

Již asi poosmé se domníváte, že máte vše. Bohužel na Štědrý den zjistíte, že nemáte máslo nebo došel chleba, prostě nákupní horečka nekončí ani v tento den. Vydáte se do obchodu a u dveří vás vypoklonkuje sekuriťák, že sice mají do dvanácti, ale ne v tak velkém obchodě, proto pouští zákazníky jen hodinu do uzavření. Všichni nevpuštění startují svá auta a míří do nejbližší další prodejny. Ufff.

V některých domácnostech připravuje večeři muž. Je to svatý okamžik, stejně svatý jako svaté Vánoce. Bohužel nadělá v kuchyni takový nepořádek, že začnete litovat, že jste kuchyň umývala. Když žena zjistí, že nekoupila sváteční ubrousky, nepřizná se. Když vidí kapance na podlaze, vezme papírový ubrousek a jen setře špinavá místa. Když už si navléká sváteční šaty, zjistí, že do nich nevleze. Zuří. Ví přesně, kdo za to může. Měsíc pečení. „Už to nebudu dělat,“ slibuje si, stejně jako vloni.

Rodina se schází u večeře. Žena cítí stékající poslední kapku potu na svých zádech a těší se, že na chvíli b u d e m í t klid. Máte – l i doma malé děti, všechen tento shon mívá slavnostní nádech od usednutí ke stolu do rozdání dárků, tedy za hodinu je po všem.

Vánoční radovánky jsou i o rodinných příslušnících. Nevěříte, že jich tolik máte, všechny totiž vidíte. V nějakou dobu se vždy někdo zjeví a 26. prosince máte jediné přání: být alespoň jednu jedinou hodinu bez nikoho. Nestává se to, kdo má rád rodinu, žije s rodinou, ta ho neopouští a o Vánocích se naopak ráda přibližuje a raduje se, i když se někomu může chtít spát.

Když se všichni někam rozutečou do Silvestra, jde o ony okamžiky, v nichž je možné mít alespoň chvilku pro sebe. Bohužel na Silvestra se opět rozezvoní telefony a všichni přicházejí a nikomu se nechce odejít. Když se však 1. ledna probudíte, víte, že vše máte za sebou a je vám tak nějak krásně, protože kdo má komu sloužit, slouží mu rád, protože je za to milován. Proto se každý rok těšíme na Vánoce a možná víc i na to, až skončí.

Bohužel informace o škodováckém vyjednávání čtou i dělníci z Kroměřížska. Srovnají- li svůj plat s platem dělníka ve Škodovce, kroutí hlavou a nechápou, jak je možné, že mají na výplatní pásce méně, když odvádějí stejnou práci. Většina firem na Kroměřížsku nemá výrobky s celosvětovým odbytem, proto nemá tak velké zisky a nemůže mít ani tak vysoké platy. Regionální firma, která má zákazníky jen v regionu, některé dokonce jen v pár okolních městech, stěží může konkurovat výší mzdy celosvětově působícímu koncernu.

Nedostatek zaměstnanců hlásí téměř všechny profese. Platovou válku vyhlásil Lidl, který pokladním nabízí v běhu deseti let dvojnásobně vysoký plat. Jelikož se mu daří přetahovat zaměstnance, nezbylo ostatním supermarketům nic jiného, než také platy navýšit. Jiné to není ani ve strojírenských firmách. Zprostředkovatelé čekají na zaměstnance před fabrikou a nabízejí vyšší mzdu, přičemž nabízejí i řešení, jak obejít stávajícího zaměstnavatele: „Nechej se vyáčkovat a nic se ti nestane.“ A bohužel, zákoník práce s takovým ohrožením zaměstnavatele souhlasí, zaměstnanci nemají k zaměstnavateli žádný závazek.

Mají-li firmy zakázky a řeší nedostatek lidí, nemohou vyrábět. Budou-li chtít zaměstnanci stále vyšší mzdy, nebudou firmy konkurenceschopné, jelikož budou mít tak vysoké provozní náklady, že nebudou vyhrávat zakázky, jelikož jim nenabídnou dobrou cenu. Práce v supermarketech, dělnických profesích, restauracích i prodejnách, všechny tyto profese vyžadují pevnou pracovní dobu, úkolovou mzdu, odměňování podle kvality práce. Jestliže se dají vydělat vysoké platy bez námahy a navíc bez provozních hodin na dveřích, přestává být možné cokoliv vyrábět či prodávat. Zaměstnavatelé jsou natolik zoufalí, že přijímají téměř každého, kdo¨je ochotný pracovat, kvalita odvedené práce tomu odpovídá, budoucnost firem je tím vážně ohrožená.

Kdo sleduje ekonomické zprávy ví, že se nacházíme v období přehřáté ekonomiky, což přeloženo do češtiny znamená, že neprodukujeme více, ale bohatneme bez většího úsilí. Kdo chce brát víc peněz, musí více prodávat, mít více zákazníků. Stát rozdává ze společných peněz nadstandardní platy, s nimiž regionální firmy nemají šanci držet krok. Marx s Engelsem musejí na onom světě oslavovat. Dělnická třída po stovce let zvítězila nad kapitalisty, kteří jim podlézají.

Bude zajímavé sledovat, jak to dopadne, když firmy vyhodnotí, že se jim nevyplácí pracovat. Propustí zaměstnance a stát se svou stále se rozrůstající hordou státních zaměstnanců nebude mít na výplaty, jelikož státní rozpočet se plní z tržeb a zisků soukromých, tedy kapitalistických firem.

Města i Zlínský kraj investují nemalé peníze do cestovního ruchu, proto návštěva informačního centra v Kroměříži, Holešově, Bystřici pod Hostýnem i Hulíně se vyplatí, jelikož je zde dostatek letáků s nabídkou aktivit pro volný čas, ať již v regionu nebo za jeho hranicemi. Turistika je levný a zdravý sport a nejen v Hostýnských vrších jsou již skvěle značené cyklotrasy, kterými je možné se dostat z Trojáku na Hostýn, na Rusavu či do Rajnochovic. Turistikou je možné strávit celý den, navíc většina lokalit již láká na jídlo a pití včetně doplněných zábavných prvků pro děti. Příjemná a nenáročná procházka či jízda na kolech může být i z Ranče v Kostelanech do Lesního penzionu Bunč. V obou cílech jsou pro děti zábavné hrací prvky, restaurace nabízejí cenově dostupné jídlo i pití.

Na bruslích i kolech je možné jezdit na cyklostezkách z Kroměříže do Kvasic, po stezce u Zámečku, mezi Hulínem a Holešovem, z Plešovce do Chropyně… Jedinou nevýhodou je, že je nutné se nějak dopravit ke stezce, protože propojení jednotlivých úseků se zatím na Kroměřížsku nedaří. V okolních regionech tomu tak však je, takže cyklostezky kolem Bečvy, ať již u Přerova, nebo ze Vsetína do Velkých Karlovic nebo kolem Baťova kanálu, jsou nabídkou aktivně prožitého dne. Turisticky oblíbeným místem je nejen kroměřížský zámek a jeho zahrady, ale i zahrada holešovského zámku, stejně jako výlet ke zřícenině hradu Cimburk na Koryčansku, nebo koupání v přírodní nádrži u Honětic. Již stálicemi jsou koupaliště ve všech městech.

Pokud si rodina s dětmi zpříjemní letní dny akcemi pořádanými napříč regionem, které čtenáři najdou v každém vydání Týdeníku, je možné se bavit každý týden v jiném městě či obci. Moderní doba, v níž žijeme, nabízí velké množství možností a také informací, a bohužel podle toho, jak umíme se získanými informacemi zacházet, vyhodnocovat je a podle nich se rozhodovat, vypadá i náš volný čas, který může mít podobu mrzutosti a marnosti, nebo v lepším případě potěšení a radosti. Všem čtenářům přejeme krásné a pohodové léto plné nezapomenutelných zážitků.

Nabídka akcí je tak obrovská, že stačí sednut k počítači a zadat slovo festival, turistika, zkrátka slovní spojení nejrůznější zábavy, a počítač nabídne desítky tipů, z nichž vybrat ten nejlepší je velmi jednoduché. Stejně tak je možné si zpříjemnit práci poslechem oblíbené muziky, stačí k tomu stáhnout si do chytrého telefonu hudební aplikace, zadat jméno svého oblíbeného zpěváka a opět počítač namixuje muziku interpretů zadaného žánru. Potěší i aplikace on-line rádií, díky nimž je možné poslouchat nejen jakékoliv české, ale i rádia celého světa. Volit je možné nejen podle hudebního žánru, kdo chce, může poslouchat rádia s mluveným slovem, humorem, publicistikou či politikou.

YouTube je také dokonalým návodem na všechny lidské činnosti, jsou zde tisíce návodů na vaření, zdokonalení se v řemeslných dovednostech, malování, zahrádkaření, pletení, zkrátka aktivit, z nichž má člověk radost i užitek. Pokud člověk hodlá ležet pod deštníkem s připojením na wi-fi, stačí mu zadat do archívu České televize či do youtube.com a jiných filmových aplikací název svého oblíbeného seriálu, oblíbeného herce či jakékoliv zábavy a naši hrdinové nám teď hned zlepší náladu, pobaví, potěší, rozesmějí nás.

Také návštěva knihkupectví či knihovny je dobrým krokem, nabídka knih je natolik pestrá, že uspokojí i nejnáročnější čtenáře. Komu se nechce číst, může zase využít nabídky audioknih, které do uší svých posluchačů čtou oblíbení herci. Na internetu je v audiotéce možné si před zakoupením poslechnout krátkou ukázku. Internet také přináší nejrůznější žebříčky, ať již jde o knihy, zábavu, filmovou produkci, nejnavštěvovanější místa apod., odpadá tedy čtení všech recenzí, což taktéž šetří čas.

Jak řekl Albert Einstein: Technika je úžasná věc, pokud slouží člověku, a děsme se doby, kdy technika začne vládnout člověku. Nechat se ovládat tím, co nechceme vidět, slyšet ani vnímat, je jen naše rozhodnutí a i internet je možné vypnout, počítač je možné nepouštět. Přesto internet šetří mnoho času i úsilí v hledání, potřebuje však stále člověka myslícího, který nestráví s počítačem a internetovými aplikacemi celý den. Využívat však jeho chytrost a schopnosti je užitečné.

Přijet unavený z dovolené značí nedostatek radosti ve dnech volna. Léto je krásné období, v němž je možné zapomenout na všední starosti, více se smát, více se vzdělávat i lenošit. Týdeník Kroměřížska přeje svým čtenářům, aby prožili dovolenou aktivitami, které je budou bavit.

Vesměs většina rodičů podlehne dětskému žadonění: „Chci pejska a slibuji, že se budu o něj starat.“ Většina rodičů potvrdí, že zájem dítěte vesměs trvá pár týdnů, pak psa nahradí jiná zábava. Děti i mladí lidé mají tolik lákadel kolem sebe, že je bláhové se domnívat, že starost o psa jim vydrží déle než pár měsíců. Mít psa znamená mít dítě, které potřebuje každodenní péči. Psa není možné nechávat zavřeného doma, je nutné s ním několikrát denně jít na procházku a i pes si umí vynutit aktivitu, kterou lidé vůbec nechtějí nebo nemohou vykonávat.

Pes také dokáže být otravný a protivný, nudí-li se apod. Přesto pes zcela jistě patří k člověku. Umí člověka ochránit, rozesmát i zabavit. Osamělí lidé si pořizují čtyřnohé kamarády, aby měli smysluplné využití volného času. Péče o ně jim přináší potěšení, pes svého pána miluje a oddaně k němu vzhlíží. Starší chovatelé mají dostatek času, ne-li všechen svůj volný čas, který mohou psovi věnovat.

Psy by si tedy určitě neměli pořizovat lidé, kteří mají časově náročné zaměstnání, rádi cestují nebo se neumějí přizpůsobit potřebě kohokoliv či čehokoliv. Stejně by si lidé neměli pořizovat psy, pokud mají problém domluvit se s lidmi, pes totiž pozná slabší povahu a pak si umí vynutit poslušnost svého pána.

Psi mohou být i nebezpeční. Každý chovatel s praxí potvrdí: „Nikdo neví, co se zrodí v hlavě psa, protože je to pes!“ Proto se občas objeví zpráva, že milovaný pes ublížil nově narozenému dítěti, jelikož ono dítě dělalo pro psa neznámé pohyby a pes se v obavě z nezvyklého pohybu ohnal s vyceněnými zuby po hravém dítěti.

I díky špatným pánům se stále častěji množí stížnosti na štěkající psy. Je to pochopitelné, když nikdo není doma, osamocený nebo špatně vychovaný pes štěká, vyje, kňučí. I útulky jsou přeplněné a až je radnice přestanou financovat, toulaví psi se mohou stát vážným problémem. Co vlastně mají městské rozpočty společného s nezodpovědností lidí, kteří si z rozmaru pořizují psy? Proč máme chápat jednotlivce, který otravuje ostatní obyvatele domu nepřetržitým štěkáním svého psa? Proč máme mít pochopení pro pejskaře, kteří bezohledně nechávají své psy kálet na chodnících? Proč vlastně radnice utrácejí peníze za pytlíky na psí výkaly, když je povinností každého majitele udržet psa v režimu, který neobtěžuje ostatní? Proč se mají procházející lidé na chodníku obávat velkého psa běžícího navolno, jelikož jeho pán se domnívá, že jeho pes nikomu nic neudělá? Na všechny otázky začínají odpovídat místní vyhlášky, které zakazují a přikazují, co psi mohou a nemohou dělat na území města či obce.

Chovatel, který neobtěžuje ostatní, má svého psa za přítele, s nímž rád tráví čas. Každý chovatel by si měl být jistý, že je ochoten psovi obětovat každodenně pár hodin svého času 352 dnů v roce. A mladší ročníky by měly vědět, že pořídit si psa je starost na 12 i více let. A možná je dobré si připomenout, že pes málokdy dokáže plně nahradit nedostatek lidské blízkosti. Lidé patří k lidem a psi zpestřují lidem všední dny, nikdy však nenahradí člověka.

V každém městě je nejeden rodinný dům, v němž bydlí osamocený starý člověk. Sám chodí nakupovat, sám vychází a přichází domů, málokdy ho někdo navštíví. Bohužel tento sled událostí si vytipují lidské hyeny, které se těmito vnějšími znaky ujišťují, zda se jim vyplatí riskovat.

Množí se případy, kdy stárnoucí žena po poledním spánku najde v bytě muže jako hora, který se jí ani nelekne a jen laškovně prohodí: „Paninko, já myslel, že jste mrtvá.“ Překvapená žena začne křičet, muž se odebírá k odchodu s lupem ukrytým v kapsách a ještě si s okradenou povídá, že on jí nic neudělá, že si jen popletl adresu a jiné nesmysly. Nevídané, jak moc si jsou tito spoluobčané vědomi, že se jim nic nestane.

A co je ještě horší, nebude-li dům lépe zabezpečený, zloděj se může vrátit, znalost terénu ho bude lákat. Nejen díky těmto situacím přibývá seniorů, kteří se doma necítí bezpečně. Je zajímavé, že města se snaží problematikou osamělých seniorů alespoň trochu zabývat, ale zájem lidí o zajištění bezpečného domova je minimální, ať již jde o bezpečnostní zámky či napojení domu na pult centrální ochrany městské policie.

V dnešní době je přitom možné zajistit dům technikou, které se i otrlí zloději obávají, ať již jde o kamery, bezpečnostní čidla, osvětlení reagující na pohyb, alarmy apod. Také je možné si zaplatit službu místních bezpečnostních agentur, které dům zabezpečí připojením na jejich pult centrální ochrany a seniora vybaví tlačítkem, které stisknutím přivolá muže v uniformách. Nechat dům přístupný jako před třiceti lety je slušně řečeno naivní. A hlavně je to velmi nebezpečné. I když zloději nejdou zabíjet, strach z cizího muže v domě má i mladý nebojácný člověk, pro stárnoucího člověka
může být takové setkání osudové.

Je také zajímavé, že senioři mívají (bohužel také postaru) doma ukryté i veškeré své úspory. I to zloději venku na ulici dokážou odpozorovat. Také jsou desítky poznávacích znamení, která hlásí: Nikdo není doma. Je až obdivuhodné, jak i po stovce novinových článků či odvysílaných reportáží v televizi dokážou starší lidé bezelstně otevřít cizím lidem a uvěřit jim jejich povídačky o jejich trápení, a to i v případě, že jde na první pohled o lidi s nečistou pověstí.

Staří lidé jsou zkrátka v hledáčku hyenovitých lidí, jelikož tito si jsou vědomi toho, že je překřičí, uhádají, zkrátka zaženou do kouta. Nedávno jsme v redakci řešili extrémní případ. Početná rodina nepřizpůsobivých si vyhlédla osamělého seniora v rodinném domku kroměřížské místní části, kde přímou samosprávu zajišťuje osadní výbor. Vetřelci se majiteli domu prokázali nájemní smlouvou, kterou prý sám majitel podepsal. Nastěhovali se mu do domu a pobývali tam půl roku. Majitel domu se odstěhoval k rodině a vedl soudní spor o platnosti nájemní smlouvy. Není třeba dodávat, že rány na psychice taková kauza zanechá nejen na obelstěném seniorovi, ale také na všech, kteří se oběti snaží pomoci. Ovšem třeba kroměřížská radnice se případem vůbec nezabývala. „Městu Kroměříž nepřísluší řešení sporů ohledně platnosti či neplatnosti nájemních smluv nebo ohledně falšování podpisů na smlouvách mezi dvěma fyzickými osobami. Na žádost osadního výboru byla pouze kontaktována městská policie, řešení věci ale ani do její kompetence nespadá. Majiteli domu bylo doporučeno, aby se kvůli vyřešení své situace obrátil na Policii ČR,“ vzkázal radniční mluvčí.

Jenže když jsme se dotázali státní policie, jak má v takovém případě postupovat majitel domu, dostali jsme rovněž nepříliš uspokojivou odpověď: „V tomto případě musel opravdu rozhodnout soud, na čí straně je pravda. Z pohledu policie občanům doporučujeme, aby si důkladně pročítali, co podepisují, a přizvali k podepisování nejlépe nezávislou osobu.“ V reálu ale není účast „nezávislé osoby“ za všech okolností možná.

Na druhé straně, mnohem jednodušší je, nevpustit cizí lidi do domu. Kdyby býval byl dům zabezpečený, neměli by se hyeny kudy do něj dostat. Mluvit s lidmi na ulici na dálku, třeba přes zvonek s kamerou, je časová výhoda a při vzezření vetřelců je dostatek času na přivolání mužů zákona či statných sousedů. Tito lidé mají svou „přesvědčovací taktiku“ založenou na křiku, nadávkách, výhružkách. Také platí, že ani darebáci se neperou s lidmi, kteří mají sílu, hledají oběti, které vyvinou minimum odporu. Lidé, a bohužel i lidské hyeny, dělají jen to, co jim dovolíme. Proto omezit možnost kontaktu s nimi je jedinou bezpečnou ochranou. Neumí-li nebo nechtějí-li lidé pracovat, postaví svůj zdroj obživy klidně i na slabosti druhých.

Lamentovat však nad tím, jak moc se doba změnila, nic neřeší. Investovat však alespoň energii, v lepším případě peníze, do zabezpečení domu je jistým krokem k minimalizaci nepříjemných setkání se zlými a bezcharakterními lidmi.

Nutno dodat, že všechny zakázky je dnes možné prolustrovat, k vážným (tedy trestněprávním) pochybením však dochází málokdy. Jedno je jisté, vysoutěžena byla firma, která odvedla lajdáckou práci. Také je pravda, že bylo městem zaplaceno za odvoz suti, která nebyla odvezena. Jde však o tak vážné pochybení? Spíš jde o pech radnice na firmy, které si najímá na práci, ona nejnižší cena (dodržení zákona o veřejných zakázkách) se málokdy podaří naplnit ruku v ruce s kvalitně odvedenou prací.
V každém případě trestní oznámení vrhlo špatné světlo na celou Chropyni. Kdo s dnešními zákony chce psa bíti (radnici haniti), vždy najde hůl (nějaké to pochybení, které však většinou nestojí ani za trestní oznámení, není na zatýkání a téměř nikdy není na soudní dohru či odsouzení těch, kdož firmu vybírali, kontrolovali či jinak se podíleli na zakázce). Před deseti lety by mohlo být těsno, dusno a vážno kolem každé prověřované zakázky, ale dnes si machinace a nesprávné účtování či dokonce přesuny financí málokdo nedovolí.
Komunální volby budou už za rok. Všichni oponenti ve všech městech a obcích budou potřebovat zviditelnit, získat volební trumfy pro voliče, aby mohli zvolat: „Já jsem vám to říkal, tady máte důkaz…“, nejlépe s policejním či soudním razítkem.
Pokud však ony uměle vyvolané kauzy dokážou, že k pochybení nedošlo, je namístě  dělat si pořádek. Trestní oznámení mají totiž mnohem vážnější dopad, znevažují práci obětavých lidí, mají otrávit všechny slušné zastupitele a hlavně zmást a zmanipulovat neinformovanou veřejnost dramaticky znějícími nařčeními, která vyšetřit trvá dlouhý čas, a když už se nic nezjistí, veřejnost zapomene, zůstanou však ve většině myslích ona nepodložená či umně přibarvená tvrzení, že oni špatně pracují, oni podvádějí, oni se obohacují…
Všichni chropyňští obyvatelé by si měli povinně pustit všechny záznamy z veřejných   zastupitelstev a vyslechnout si neúnavné a pořád dokola omílané proslovy, dokonce i  urážky slušných zastupitelů nejen od Michala Vlasatého. Téměř žádný bod jednání není bez opoziční kritiky, což musí stát hodně energie všech zúčastněných.
Pokud je cílem otrávit všechny pracovité lidi v Chropyni, oponenti toho mohou již za rok dosáhnout. Když si neudělají Chropyňáci pořádek, dočkají se změny. Zda však k lepšímu, to bude otazníkem na čtyři dlouhá léta. Přestanou-li pro kteroukoliv radnici pracovat obětaví lidé, zůstanou jen ti, kteří si za vše nechají zaplatit. A ti většinou odvádějí práci jen do výše své odměny a třeba zastupitelé berou tisícovku měsíčně, to a velké nasazení nevypadá, hodinově to snad ani nepočítejme. Radnice holt potřebují zapálené lidi, kteří mají rádi svou obec, své město, svůj region. Važme si jich, není jich mezi námi zase tolik. A hlavně je ochraňme před těmi, kdo umí slovně útočit na
vše, co se hýbe.

Veřejná odpověď Michalu Vlasatému

V úterý 8. srpna vstoupil s mobilem v ruce a dámským doprovodem do redakce Týdeníku Kroměřížska Michal Vlasatý z Chropyně. Již ze dveří hlasitě volal: „Udělám z vás, paní Skácelová, hvězdu YouTube. Řekněte mi, co vás vedlo k napsání komentáře o mé osobě.“ Jelikož natáčení lidí je nezákonné, byl pan Vlasatý požádán, aby nahrávání vypnul. Nedbal výzvy a pronásledoval svůj objekt zloby po redakci s mobilem v ruce.

Pracovnice Týdeníku přivolaly ostrahu bezpečnostní agentury Bedea Kroměříž, pan Vlasatý mezitím volal prý známému policistovi, kterému říkal: „Miro, přijeď do Týdeníku…“, nepřijel. I policisté vědí, že nahrávání lidí může být velký problém.

Přesto si, pane Michale Vlasatý, opoziční zastupiteli Chropyně, zasloužíte odpověď. Napsala jsem komentář o Vaší kritice všeho, co se hýbe v Chropyni, z toho důvodu, jelikož musím číst zápisy ze všech zastupitelstev (je to moje práce), a i když nejsem přítomna na jednáních, je mi smutno z některých výroků, které musím přečíst. Komentáře jsou osobním vyjádřením názoru pisatele, a kdybych psala o Vás po Vaší úterní osobní návštěvě redakce, troufnu si tvrdit, že bych byla mnohem výstižnější při dokreslení Vašeho stylu komunikace s lidmi, kteří si dovolí s Vámi nesouhlasit.

Pokud jsem svým článkem probudila Chropyni, což Vás dovedlo až do redakce, splnil Týdeník Kroměřížska svou úlohu. Přeji Chropyni vše dobré a Vám, pane Vlasatý, méně jistoty, že randál, který způsobujete, nadělá lidem do kalhot a podaří se Vám ze všech situací vyjít jako vítěz. Naštěstí nežijeme v době, v níž je možné se chovat protizákonně, drze, výhružně či agresivně.

Lidé v restauracích vesměs setrvávají až do zavírací hodiny a konzumují alkohol a kouří. Když jim úřední šiml zakázal kouřit uvnitř, vycházejí vykonat potřebu ven na ulici a všichni víme, že čím více se toho vypije, tím hlučněji se alkoholem povznesení lidé baví.

Majitel restaurace dodržuje zákon, neumožňuje ve svých prostorách kuřákům kouřit a tak kuřáci vycházejí na obecní chodník, kde pranýřovanou činnost vykonávají. Hluk bavící se skupinky vadí obyvatelům v okolí, přivolají městem placenou městskou policii, strážníci přijedou, pokárají hosty restaurace a pošlou je dovnitř, protože zakázat kuřákům kouřit, na to jim schází oprava v zákoně. Tak nedomyšlené a nesystematické je tažení proti kuřákům, které nemůže mít žádný výchovný ani odvykací důsledek, protože kouření na chodníku je na očích více, než bylo uvnitř zakouřených hospod, kam nikdy nechodily děti, ani nekuřáci zde neseděli z povinnosti.

Protikuřácký zákon je divný, jako každý jiný zákon, který brání v jednání a omezuje jednotlivce. Kouření škodí zdraví, ale stát díky němu dostává každý rok do státní pokladny 50 miliard korun ve spotřební dani, proto nemá odvahu udělat z cigaretového byznysu zcela zakázané ovoce. Schizofrenní stát, nejen český, vydělává na tom, co zakazuje, a proti čemu bojuje.

Můžeme se obávat pouze jediné věci, že města a obce pod diktátem oblíbeného českého masového rekreačního sportu jménem udavačství a žalování, by se mohla uchýlit k vydání vyhlášky, která by na území města či obce zakázala kouřit.

To by však již bylo pro demokraticky myslící obyvatele diktátorské rozhodnutí, které by samotná města i obce vrátilo do doby minulé, v níž Rudý bratr nejlépe věděl, jak a čím se má lid bavit, aby politické síly nebyly nijak ohroženy. Výsledek protikuřáckého zákona je více škodlivý i lidem na ulici.

S novým zákonem kuřáky na chodnících vidí v kteroukoliv denní hodinu děti, žáci, studenti, stejně tak maminky s dětmi v kočárcích, důchodci, zkrátka všichni kolemjdoucí, kteří vyfukující dým kuřáků na chodníku musejí dýchat. Děti máme ochránit od onoho vidění kuřáků, aby jim tato neřest nepřipadala hodná následování. Kouření na ulicích se však s novým zákonem stává skvělou, viditelnou a každodenní propagací tabákového průmyslu.
Protikuřácký zákon je i zásahem do podnikání. Kuřáci neumí sedět u piva a nekouřit, proto se již objevují restaurace, které v důsledku zákazu končí, uzavřený kuřácký prostor odvedl alespoň nějakou pravidelnou stálou klientelu.

Přesto restaurace bez cigaretového dýmu jsou příjemné, proč však byly zrušeny kuřácké a nekuřácké prostory, nad tím zůstává rozum stát.
Když už někdo chtěl bojovat s kuřáky, měl přeci zakázat kouření* zcela, kuřáci by zůstali doma, zvali by se vzájemně na pivo a zavřely by „jen“ další restaurace.

A to žijeme v době, kdy všeobecně ubývá hostů, protože místní sedí doma na svých zahradách a grilují a mohou si tam dělat, co se jim zachce.
Opravdu šlo o to, aby další početná skupina lidí zůstala sedět doma a nescházela se? Nestačí, že mladé generace devastují poslání hospod, protože když už se u jednoho stolu setkají, vytáhnou mobily a píší si s někým neviditelným? Kdy už regulátoři lidského konání pochopí, že není na místě zakazovat společenské aktivity, ale naopak pořádat akce, kde se lidé baví, smějí se a učí se komunikovat jeden s druhým, což hospody ve sto procentech plnily.

A i mladí, když nebudou vidět zábavné skupiny, vystačí si 24 hodin s mobilem, který může být špatným ovládáním tím nejhorším tichým společníkem, který našeptává hlouposti vedoucí k většímu ohrožení společnosti, než je kouření. Kouření je špatný zlozvyk, ale mnohem škodlivější jsou zábavy a záliby, které nejsou vidět, a vlastně nevíme, co přinesou budoucnosti.