Zvoní budík. Celá rodina Novákova nesnáší tento zvuk, protože všechny vytrhuje z nádherného snění. Maruška ve svých snech žije klidným životem, Pepík ve svých snech provádí divoké sexuální orgie, pubertální Dobromila je v nočním šeru zatažena do té nejdivočejší společnosti, jen šestiletý Petřík si sní o své vlastní dílničce s veškerým vybavením. Maruška procitá ze svého snu jako první a budí Pepu. „Vstávej. Je sedm.“ Manžel se otočí na druhý bok se zavrčením: „Jo, vím,“ a usíná.

Děti se dlouze protahují, po chvíli vstávají. Maruška chystá snídani v noční košili a rozdává rychlé rozkazy: „Dobro, jdi do koupelny, ať svůj ranní obřad stihneš bez svých drahých rodičů.“ Pubertální dcera si mumlá pod nosem něco hodně neidentifikovatelného. Petřík je za chvíli v kuchyni u stolu, snídá a maminka ho pohladí po vlasech a políbí. Petřík miluje tento ranní rituál, proto snídá vždy jako první. Jeho sestra lítá po bytě jako pometlo, hned je v dětském pokoji, hned v ložnici u skříně, kde probudí tatíka, který vrčí: „Snad máš svoji skříň, né?“ Dobromila po něm šlehne nesouhlasný pohled, opovržlivě si uvědomí, že manželství je příšerné, a připomene si svůj slib, že se nikdy nevdá.

Maruška stojí v ložnici před zrcadlem a obléká se. To již v polosedu sleduje Pepík, který je ihned naladěn pohledem na vysvlékající a oblékající se ženu. Až je oblečena, přiskočí, povalí ji na postel, ale ona ječí: „Bože! Jsi normální? Víš, kolik je hodin?“ Pepík krotí své choutky a vylézá z postele. „To máme zase chleba se salámem?“ ptá se, přitom štítivě uchopí jeden kousek salámu do ruky a dodává: „To je snad turisťák, nebo co?“ Maruška zahučí, ať pohne, že na něho nebudou všichni čekat. Pán domu totiž každé ráno rozváží celou rodinku autem, tedy děti do školy, ženu do práce.

Pár minut stráví na záchodě, pak jde do koupelny, odkud vyžene svou dceru, která na něho opět vrhne svůj opovržlivý pohled, ale již má lepší náladu, proto ho dloubne prstem do žeber a prchá. Pepa se chopí holicího strojku a s namydlenou tváří dělá první tah. Nejde to. Prohlídne si strojek a vytahuje z něho chlupy delší než vousy. „Kdo se s tím zase holil?“ V obou ženách ztuhne krev, protože ho používají obě, avšak neví, která byla ta poslední. Matka mrkne na dceru a ta jde zachránit situaci a přiznává se, že ona. „Neštvi mě! Kolikrát jsem ti říkal, že si máš koupit svůj strojek. A když už si půjčíš můj, tak buď tak laskavá a vyčisti ho.“ Při tomto výchovném proslovu tatík zuřivě vytahuje chlupy. Dobromila vychází z koupelny a na matku vhodí významný pohled, který říká: „On není normální, nadělá s pár chlupama.“

Petřík v tomto stadiu přípravy již sedí ve svém pokoji zcela připraven a čte si. Vždy při výměně nějakých názorů některých členů rodiny zbystří, aby zjistil, jak dlouho bude trvat hromadný odchod. „Máte všichni svačiny?“ je většinou závěrečná otázka matky, která značí, že již celá rodina stojí přede dveřmi. Tatík si při pohledu na svou dceru neodpustí poznámku: „To učitelé musí celý den hledět na tak zmalované ksichty?“ Dobromila zvlní svůj horní ret, ze kterého odpor čiší plnými doušky.

Maruška v autě nemluví, protože když promluví, Pepík většinou nepochopí hned po ránu hloubku myšlenky své ženy, proto se vždy strhává hádka. Tato se poté přenáší i na děti, které snažíc se zachránit situaci, vstupují do slovní bitky, a to se potom mele celé auto. Po takových výstupech je celá čtyřčlenná rodina tak vyčerpaná, že minimálně dvě hodiny je mimo, tedy nesoustředěná, rozladěná, znechucená. Jelikož o to nemá nikdo z nich zájem, je po letech domluvená nepsaná dohoda: po ránu se nic neřeší, nikdo se na nic nevyptává, nic se nedomlouvá. Potom je radost vystupovat z auta, neboť tatík žertovně zatroubí na Petříka, který je tím pádem ztrapněn před kamarády, že jezdí do školy s maminkou a tatínkem.

Dobromilu otec vyprovází vykloněním z okénka a pokřikem: „Neměla bys dneska večer čas, kotě?“ Dcera však tuto otcovu hru nesnáší, protože je to tatík, ne krasavec ze školy. S Maruškou se Pepa loučí neutrálně: „Tak ahoj.“ Rituály jsou stejné, pořád se opakují, někdy jsou i nudné, ale mají v sobě krásnou symboliku, která říká, že život, který žijeme, stojí na pevných základech. Kde schází rituály, nastupuje bezvládí, kde si každý dělá,co chce, a všichni chtějí něco jiného, protože všechno je tak nezávazné, tak bezcílné a hlavně dovolené, takže to vesměs málokoho uspokojuje.

Pepa Novák doma u počítače vypráví Marušce, jak se spolu vydají „na procházku“ do Vysokých Tater. První den dojeli do Starého Smokovce, ubytovali se v penzionu a následovala mírná vycházka na Hrebienok. Je to do kopce a zde Pepa poprvé zjistil, že když Maruška stoupá vzhůru, funí jako medvěd. Občas se tedy ohlédl, zda je to možné, a když mu vysvětlila, že nemůže dýchat, ihned jí uštědřil dobré rady ze zdravovědy, jak na správný dech. I když Pepa prakticky procvičoval s Maruškou dýchací sestavu, výsledek valný nebyl, stále nemohla popadnout dech. Po oné krátké procházce ulehla do cizí postele a těšila se na další den uprostřed krásné přírody.

Její manžel si zakoupil mapu Vysokých Tater, kterou stále v průběhu dovolené rozprostíral, aby Marušce demonstroval, kde že se vydají. Na papíře všechny modré, červené a žluté čáry vypadají normálně, nic neříkajícně. Až praxe však prokázala, že ve Vysokých Tatrách tyto čáry znamenají jen buď velký výstup nebo velký sestup do údolí. Když Maruška a Pepa stáli druhý den u rozcestníku, Pepa byl fascinován časem, uvedeným u jednotlivých cílů. Spustil tedy stopky a nastavil tempo, aby jeho sportovní duch neutrpěl porážku hned první den.

Po pár kilometrech, kdy Novákovy předbíhali i důchodci, mladí puberťáci apod., už to Pepa nevydržel. Napřed se snažil domluvit ženě očním kontaktem, v němž bylo jasně čitelné sdělení: „No to nemyslíš vážně!!!“ Pochod sportovce se šnekem v zádech byl pro něj zkrátka potupný. Když však zjistil, že žena má na čele téměř smrtelný pot, zvolnil, i když si při patnácté vynucené přestávce při prvním výstupu neodpustil výchovnou poznámku: „Jsi typická představitelka civilizací zhýčkaného člověka.“

Jedna túra trvala dokonce 11 hodin. Když se Maruška s naprostým vypětím sil doplazila na vrchol, dožadovala se občerstvení. Když však zjistila, že horalové vaří jen zelné polévky, její chuťové buňky se musely spokojit s jídlem z ruksaku, okořeněným krásnou panenskou přírodou.

Třetí den ráno Maruška uvěřila vábení svého muže, že pojede „jen“ lanovkou na Lomnický štít a pak už půjdou jen po vrstevnici. M a r u š k a si představila velký vrchol a domnívala se, že pak už je možné jít jen z kopce. Opak byl pravdou. Šlo se pořád nahoru, dolů. Vrátila se s novým pocitem, že její nohy zůstaly v lese, necítila je.

Když večer vyčerpaně ulehla do postele, stále viděla i ve snu manželovy naběhlé žíly na nohou, což byl její nejčastější celodenní pohled celého pobytu. Navíc vůbec nechápala, jak je možné, že on se na těch šutrech jaksi vznáší, když ona má problém donutit své nohy k jakékoliv poslušnosti. Při výstupu na Téryho chatu na tom byla Maruška tak bídně, že uprostřed hodinového stoupání ztropila hysterickou scénu, že fakt nemůže dýchat.

Dobrovolný osobní lékař a Pepa v jedné osobě přistoupil ke své pacientce, podal jí vodu, avšak jeho oči vůbec nebyly plné pochopení. Ono když v té krásné čisté krajině někdo zařve: „Nemůžu dýchat“, slyší to všichni. A bohužel Pepa se musel k nesportovní trosce uprostřed krásné přírody veřejně přiznat, což bylo obzvláště potupné. Marušce bylo úplně jedno, ke komu nebo kam patří, chtěla klid, který se při výstupu nedostavoval. Po této scénce však Pepa pochopil, že musí zvolnit, a také zvolnil. Avšak výsledek byl asi takový, že v průběhu pochodu pronášel jedovaté hlášky s předstíraným zájmem: „Vyhovující tempíčko?“

Když už se doplazili na nějaký ten vrchol, Pepa chytil Maruš kolem ramen a povídá: „Dívej, to je nádhera.“ Maruška toho moc neviděla, protože měla mžitky před očima, ale doma z fotek obdivovala, jak krásné Vysoké Tatry jsou. Přesto dodnes nechápe, proč jsou tak vysoké a za tu dobu tam neudělali lanovky, díky nimž by nebylo nutné nechat plíce na cestičkách plných kamení. Nejlépe šly Marušce sestupy z vrcholů, protože z kopce to jde samo a i Pepa byl s jejími výkony spokojený, čas měli fakt perfektní.

Poslední den, kdy už neměl následovat žádný výstup, ale rozloučení s Tatrami, Maruška opět dosti hlasitě při permanentním stoupání zvolala: „Já už to tady nenávidím, sliboval jsi, že půjdeme po magistrále podél Tater a ne do Tater.“ S pobavením poznamenal: „Magistrála neznamená dálnici. Jsi v Tatrách a to je pořád do kopce.“ Zřejmě radostí, že jde již o poslední výstup, urazili trasu, která měla trvat čtyři hodiny, ve skvělém čase tři a půl hodiny, a to i se zelnou polévkou, tedy s přestávkou.

Pepa Novák brouzdá obchodem, který je větší než fotbalové hřiště, je z toho znechucen a cítí se ztracen. Nesnáší supermarkety a hledat tam konkrétní zboží je nad jeho síly. Požádá tedy probíhající prodavačku, zda by ho nenasměrovala. Ta je ochotná a vydává se s ním mezi regály. On cupitajíc za ní si všimne, že děvče má velmi pěkné pozadí, na které je radost pohledět, a supermarket se mu již nezdá být tak ohavným místem.

Děvče ho uvede k regálu a Pepa děkuje, flirtuje a usmívá se, ale úsměv mu zamrzne hned, když zjistí, že regál s pivy je tak dlouhý, že nevidí, kde končí. Netušil, že by česká kotlina mohla mít tolik druhů piv, když on pije už desítky let jednu jedinou značku. Jezdí s vozíkem kolem jednotlivých cedulek a hledá tu svou. Po minutách bádání stojí u bedny se svým mokem a těší se, že už brzy bude mít tento nepříjemný úkol za sebou.

U pokladny platí, bere si lísteček, Maru má pokladní lístky obzvláště ráda. Při výjezdu z obchodního centra si párkrát vymění několik gest s vystresovanými nakupujícími, po pracném vyhledání volného parkovacího místa u domu vyjme bednu piv z kufru a už se řítí po schodech do čtvrtého patra. S funěním práskne bednou v předsíni o zem a řekne: „To by mě zajímalo, jestli nestačilo koupit pár piv a musím se táhnout s celou bednou!“

Dostane se mu poučení, že je to ekonomické, protože ušetřili… Pepa však již neposlouchá a sedá si k zelené televizi, tedy ne že by měla zelenou barvu, ale program je vždy s dominantní zelenou, protože se v telce dívá jen na fotbal nebo golf. „Máš lístek?“ ptá se Maruš Pepa jej vytahuje bez sebemenšího vzrušení z kapsy, je si vědom, že dnešní ženin úkol splnil, takže více od něj nemůže očekávat.

Maruška odbíhá do kuchyně a zuřivě se vrací ke svému muži. „Ty jsi to koupil blbě, to je o 5 Kč dražší. To sis nemohl dát větší práci a najít to pivo ve slevě?“ Muž se brání, že jiné než toto této značky tam nebylo, že ho nenapadlo dívat se na ceny, když byl vyslán pro konkrétní značku. Maruška se nehodlá vzdát, přibíhá s letákem v ruce a mává jím Pepovi před očima. Ten zuřivě leták vytrhne a hledá obrázek piva, kde skutečně vidí, že cena měla být o 5 Kč nižší.

Nyní sedí oba dva nad letákem a dohadují se, co udělají. Honí se jim hlavou myšlenky, že jde zřejmě o podvod u pokladny, když vtom si Pepa všimne, že malými písmeny je u nabídky napsáno, že sleva platí do včerejšího dne, který dnes fakt není. S vítězstvím v oku se podívá na Maru a říká: „Co je tam napsáno?“ Maru odvrací hlavu, že na jeho dramatické klepání fakt nemá náladu, když však Pepův prst neodbytně ťuká na malá písmena, spustí se další hádka, že to je přesně to, co je hlavním problémem: ona chce, on to udělá, on je za blbce a ona nepřizná chybu…

Po pár rychlých slovních výměnách se Pepa vyčerpaně odhodlá, že tuto pivní tragédii skončí. Vezme opět bednu s pivy i lísteček a vrací se na místo činu. Přichází k pultu s reklamacemi a vysvětluje, co že se stalo a že chce vrátit peníze. Milá prodavačka se na něj usměje a prohlásí: „Nejste jediný“, načež ukáže za sebe, kde beden s pivy stojí minimálně deset. Prodavačka ještě milým hlasem dodá: „Jste už desátý muž, nic si z toho nedělejte.“

Pepa si připadá jako cvičená opice, ve kterou se manželstvím přeměnil, a zjištění, že takových opičáků je ve městě více, ho ale vůbec neutěšuje. Opět se na obřím parkovišti setkává s několika vystresovanými řidiči za volantem, opět má problém s hledáním parkovacího místa u domu a při cestě nahoru mu dochází, že kvůli dvaceti pivům a slevě 5 Kč za kus ušetřil stovku, ale bohužel asi stejně vysokou částku utratil v benzinu v dopravě za levným nákupem, který se vlastně vůbec neuskutečnil. Proto své drahé ženě Maruš početní úlohu s šetrnou pointou také patřičně okomentuje: „Hlavně že jsme ušetřili.“

V sobotu ráno vstává a píská si v kuchyni. Na sporák dává hrnec s vodou a hned do něj vkládá vajíčka. „Ty budeš ta vejce vařit hned?“ ptá se jeho žena a on ji pouze odbude sdělením: „Sleduj mistra při práci a dělej si poznámky.“ Maruška připravuje chleba a ostatní pochutiny k snídani, protože když muž dělá jednu věc, další již nezvládne. Po očku sleduje kulinářský koncert v kuchyni v podání svého muže a opět ho vyvede z míry otázkou: „Ty neměříš čas?“

„Jsi neuvěřitelná. Tolikrát ses cabla v přípravě vajíček na měkko a ještě máš odvahu mi radit. Já žádné hodinky nepotřebuju.“ Když už pán domu dozná, že vajíčka v hrnci jsou hotová, jedno vytáhne z hrnce a na lžíci ho jde ochladit pod studenou vodu, pak hledá talířek na stole, který je několik metrů vzdálený, načež nakape na podlahu, pak rozpůlí vajíčko a jásá, že hustota je taková, jakou očekával. Vrací se k hrnci, ztratil minimálně dvě minuty zkouškou na dálku, celý hrnec s vejci utopí ve studené vodě a už svolává celou rodinu k snídani.

Děti vloženou soutěž svého otce přijímají s velkým napětím, protože je jim jasné, že když neuspěje v hustotě vaječné hmoty, může se z poklidného sobotního rána stát akční celý den. Každý si vezme své vejce a netrpělivě odhaluje skořápku. Matka je první v odhalování, tak moc se těší, že s takovým přístupem toPepa nemohl dát, opak je však pravdou, i když je horní povrch žloutku pevný, uvnitř je měkký.

Otec neodhaluje své vejce a sleduje všechny u stolu. Když i třetí obnažené vejce sděluje, že otec je kuchařským mistrem i bez hodinek, usmívá se, raduje se očima a čeká pochvalu. „No podařilo se ti to, jsi šikovný,“ sděluje žena méně radostným hlasem, než by si pán tvorstva přál. Ten se pustí do odhalení svého vejce a je se svým výkonem velmi spokojený.

„Tati, a kolik minut jsi vařil ta vajíčka?“ zeptá se pubertální Dobromila, načež otec jí mile odpoví: „Připomínáš mi tvou drahou matku. Kuchaři nepotřebují žádné hodiny v kuchyni, mají cit na vaření. Cit je sounáležitost. To znamená, že se musíš spojit s vejci, která připravuješ, a ona sama ti sdělí, kdy chtějí ven.“ Do diskuse se připojí desetiletý Petřík: „A jak to poznáš?“ ptáse zcela logicky. „Cit, to je dar,se kterým se člověk narodí. Nekaždý to tak má, třeba většinažen serodí bez talentu k vaření, proto potřebují kuchařky,minutky a všechny hovadinyv kuchyni. Muži, ti si vystačí vkuchyni se svým instinktem,“ poučuje otec své děti, kterévalí oči nad hloubkou rannísobotní myšlenky.

Matka se do debaty nezapojuje,protože ví, že s mužem,který právě vyhrálválku, nenídobré se bavit o podrobnostech.V týdnu, když není mužvečer doma, zkouší uvařit jedno vejce na měkko bez hodinek. Hledí do hrnce, přesto při varu si neodpustí pohled na hodiny, odměřuje předepsané tři minuty, vejce ochladí a rozbíjí. Bílek teče.

To jí dodá odvahu a naočkuje děti, aby po tatínkovi chtěly i další víkend vajíčka na měkko. „Jasně, mláďata, nedivím se, že přivoláváte kuchařského mistra do naší stereotypní kuchyně,“ raduje se hlava rodiny.

Pepa zvolí stejný postup jako minule, čas i nyní pro něj nehraje žádnou roli, už ani nezkouší hustotu na předskokanském vejci, tak si je jistý svým výkonem. Rodina sedí u snídaně. Otec opět neodhaluje své vejce a sebevědomě čeká na vítěznou slavobránu. Dobromila natluče vejci jako první a po prstech jí steče bílá voda jménem bílek. S výčitkou v očích se podívá na otce, který jí odebírá vejce, vlastně je odebere všem a opět vaří vodu a dovařuje vajíčka. Matka i děti na sebe pokukují s úsměvem na tvářích a snídají vše, co matka připravila. Otec již s utrápeným výrazem přináší vejce, která jsou – světe, div se natvrdo. „Tati, ale já mám vajíčka na tvrdo stejně radši,“ snaží se Petřík udělat otci radost. „To nevadí, i tak jsi náš kulinářský mistr,“ říká žena a pubertální Dobromila jen trumfuje: „Možná jen dnes ten kuchařský cit a sounáležitost mají volný den, vždyť je sobota.“

Děti nahlédnou do svých talířů a žádnou kouli nenajdou, proto se domnívají, že matka to dělá otci schválně, aby ho naštvala. Když lžíce matky i otce třískají o talíř, Maruška to nevydrží a lžící nabranou kouli podstrkuje svému muži pod nos, zda se náhodou nezbláznil, že tak vyvádí kvůli tak malému zrníčku a co že by se mu stalo, kdyby ho vytáhl ven a odložil na talířek, který hned přináší, načež on trumfuje, že talířek tam nebyl… Nedělní oběd se nevyvedl.

Pepa se odchází zklidnit do obýváku, kde dostane skvělou myšlenku. Jde do kuchyně a hledá čajník po babičce s řetízkem. Vytahuje z šuplíku zásobník na sypký čaj, který je možné uchopit řetízkem na okraj hrnku. Mazlí se se svým objevem a už s ním pospíchá za Maruškou do obýváku. „Co vidíš?“ ptá se s úsměvem vítěze v běhu na sto metrů. „Tebe,“ supí žena a hned se jí dostává upřesnění, že pán tvorstva právě vyřešil světový problém jménem koule v polívce, načež Maruška valí oči a snaží se najít nějaké zlehčení, aby neztratila tvář, že ji to dávno nenapadlo. Přerod čajníku na lapač koření má svou premiéru.

Rodina se schází u oběda a i děti krouží po talíři s polévkou a hledají koule. Nic. Pepa má na tváři úsměv desetibojaře, protože vyřešil svůj 15 let starý problém. Radost však není dlouhá, Maruška totiž čajník po babičce vloží do myčky, která znehodnotí řetízek u čajníku, jelikož asi soudruzi z NDR někde udělali chybu. Při vytahování nádobí z myčky je jí jasné, že opět nastane nepříjemná situace. Čajník totiž dříve do myčky nedávala, čaje nejsou mastné, polévky ano. S napůl poničeným čajníkem vchází do obýváku.

Pepa vidíc v ruce své ženy čajník, zpočátku nechápe utrápený výraz v jejím obličeji, když se však zadívá na „jeho“ předmět v její ruce, nevěří, že vidí to, co vidí. „Ty jsi mi…,“ nedostává se mu slov. „Ty jsi zničila čajník po mé babičce?“ Jeho výraz připomíná den, kdy se dozvěděl, že babička zemřela, takovou bolest v srdci cítí. Maruška se snaží situaci zklidnit a říká: „Kdybys mi oddělal ten řetízek a dal mi místo něj něco jiného, tak by to bylo v pořádku.“ Pepa jí vyškubne svůj milovaný čajník z ruky a už otevírá šuplík s nářadím a mazlivými pohyby, doprovázenými kroucením hlavy, odstraňuje řetízek. Opět jako vítěz vchází do místnosti a dává se znechucením své ženě do ruky čajník bez řetízku.

Žena děkuje a ptá se: „No a co mi tam k tomu dáš?“ „Co bych ti tam dával? Ty tam hlavně dávej koření a asi to vylovíš z hrnce. Ne?“ „To ale nejde, řetízek držel obě části u sebe, při vaření se čajník rozevře a koření vlítne do polévky.“ Manžel je v koncích, odmítá však diskusi na toto téma a pomalu se smiřuje s faktem, že koulí v polévce se hned tak nezbaví.

Důležitou roli v této rodinné peripetii hrají děti. Ty samozřejmě nevěřícně poslouchají debaty svých rodičů o koulích. Pubertální Dobromila již nemůže situaci vydržet, tak surfne na internet a zadává klíčová slova: sítko do polévky na koření. Ihned vidí řešení a již druhý den je i s dárečkem doma. „Dívej, co jsem koupila,“ a dává otci do rukou balíček. Otec drží neznámé těleso v ruce, ihned zjišťuje jeho funkce, jásá a běhá a volá: „Maruš, máme geniální dítě. Pojďte sem, holky moje…“ Celá rodina se raduje, po pěti minutách emočního probuzení pán domu spokojeně uléhá na sedačku v obýváku, pouští si sportovní kanál, usmívá se a hlavně se těší na víkendovou polévku.

Maruška se domlouvá s kolegyní v práci, která navštěvuje maškarní plesy, zda by jí na víkend nepůjčila kostýmy, že se s Pepou chystají na maškarní ke kamarádce na druhé straně republiky. Lží se snaží odvést pozornost od dalších podrobností. Kolegyně ochotně přináší do práce velkou tašku a v ní je oblek pro Sněhurku a Batmana. Při pohledu na oblečení se Maruška neubrání úsměvu, ale moc se těší na změnu mnohaletého soužití.

Děti odjíždějí a rodiče mávají rychleji než obvykle, tak moc se těší na pár dnů svobody, dnů, kdy je vše dovoleno.

Maruška přichází do obýváku s velkou taškou a vytahuje svůj převlek. Obléká se do Sněhurčina hávu a Pepa nemůže ze své ženy spustit zrak. Krásná Sněhurka ho vyruší ze snění a už vytahuje velké překvapení, černý oblek Batmana. „Ty jo! To je nádhera,“ a už se souká do obleku. Chvíli v něm šaškuje po bytě, mává pláštěnkou jako správný netopýří muž, Sněhurka mezitím připravuje občerstvení. Batman přistane na Sněhurce v křesle a už zkoumá důmyslnost nového oblečení. „Pojď, také mám pro tebe překvapení,“ láká ji do ložnice.

„Lehni si,“ dostane Sněhurka pokyn a Batman vytahuje zpod pláštěnky pouta. Sněhurka přijímá hru svého věznitele a nechá se připoutat k posteli. Batman tančí kolem postele netopýří tanec, a aby dokázal svou sílu, vylézá na skříň, kde máchá křídly, jak jen to jde. Sněhurce je jasné, že Batman se rozhodl přistát na posteli, aby ji vysvobodil. Batman skáče ze skříně, bohužel má však málo prostoru pro odraz, navíc křídlo se mu chytne o roh skříně, takže jako ve zpomaleném filmu dopadne vedle postele. Sněhurka vyvalí oči, chce se podívat na svého vysvoboditele, bohužel pouta jí to nedovolí. Po pár vteřinách krutého ticha se tichým hláskem ptá: „Batmane, jsi v pořádku?“ Batman po šoku zjišťuje, že potupně leží pod manželskou postelí a nemůže se hnout. Zkouší pohyb vpravo, nic. Vlevo, také nic. Je mu jasné, že je v pytli. „Škublo mi v zádech,“ přiznává svou potupnou nehybnou polohu a o Sněhurku se pokoušejí mdloby, protože když mu nepomůže vstát, nevstane.

Tak tam leží v kostýmech manželé po 15 letech asi půl hodiny. Bolesti zad neustupují a uvězněná Sněhurka již vymýšlí, jak situaci vyřeší. Jelikož nemají ani mobily, ani volné ruce a ani jeden se nemůže pohybovat, zbývá jediná možnost. Začít křičet, aby sousedé zareagovali na volání. Zareagovali, hasiče přivolali a ti se při vstupu do ložnice neubránili úsměvu, protože najít při záchranné akci pouty přivázanou Sněhurku a vedle ležícího Batmana, to se hned tak nevidí. Do ložnice vstoupí nejen hasiči, ale i sousedi, kteří jsou zvědaví, co že se stalo.

Poslední hasič zažije rozum a sděluje spoluobčanům, aby opustili příbytek sousedů, že vše bude v pořádku. Přivolaný lékař se neskrývaně rozchechtá a při napravování nepřemožitelného hrdiny si neodpustí několik vtipných poznámek. Batman vymá již na obličeji věrný otisk koberce, což vůbec hrdinně nevypadá. Po hodině, kdy mu lékař díky injekci umožní vstát, odchází do kuchyně a pije slivovici z lahve. Již v domácím úboru sedí oba manželé v obýváku a vymýšlejí story pro sousedy: „Když ty jsi měl záda, tak co jsem měla já, že jsem ti nepomohla? Dovedeš si představit, kdyby Kropáčková zjistila, že jsem byla přivázaná k posteli?“. Oba se smějí a vtom přijde myšlenka. Story pro sousedy i děti je jasná: Pepovi škublo v zádech a Marušce se zabouchly dveře na WC. Oba se jen modlí, aby už nikdy nepotkali ani jednoho člena záchranného týmu a aby se onen zásah vůbec nedostal do úředních zápisů.

Maruška si týden dopředu na internetu najde trasu a denně ji studuje. Adresu si navolí i na navigaci v autě, takže večer před brněnským motoristickým výletem usíná v naprostém klidu. Na ráno si natáhne budík s hodinovou rezervou, aby bez problémů zvládla být v 8 h ve velkém Brně. Dokonalý plán začíná haprovat hned po usednutí do vozu. Maruška spouští navigaci, která se přepočítává, kalibruje a kdoví co ještě hlásí.

Když ani u Vyškova navigace nereaguje, vytáčí první SOS a volá svému muži. „Kterým výjezdem mám vyjet?“ táže se a i bez smíchu na druhé straně jí je jasné, že manžel si její telefonát moc užívá. „Ta paní v té malé skříňce jménem navigace ti to včas řekne,“ zkouší trpělivost své ženy Pepa. Maruška supí a přiznává, že navigace nefunguje. Pepa tedy vydá pokyny k nájezdu, nesedí však u počítače, aby jí řekl, pod kterým číslem je výjezd.

Maruška sjezd trefí i bez čísla, což jí udělá obrovskou radost. Ztrácí se však hned na první následující křižovatce. Již po první odbočce ví, že zajela, domy velkého Brna jí mizí ve zpětném zrcátku. Jediné, co ji utěšuje, je hodinová rezerva, kterou si dala pro případ, že by zcela nečekaně zabloudila. Velmi nerada volá o pomoc své pubertální dceři Dobromile, která se nemůže udržet smíchy, že ta velká a dokonalá matka zabloudila, být jí však poradcem dělá nezletilému dítěti velkou radost. Žhaví počítač, zadává adresu a podle pokynu matky má najít popis trasy. Dítěti to nejde, matka bojuje s časem, proto sdělí: „Nevadí, zkusily jsme to, já se někde zeptám,“ a zavěšuje telefon.

Maruška dojede na první benzinku a ptá se, kudy na polikliniku. „Tady v Líšni jsou dvě, kterou myslíte?“ O Marušku se pokoušejí mrákoty. Muž za kasou pobaveně říká, že je to blízko, a sděluje navigaci trasy, kterou všechny ženy s minimálním orientačním smyslem nesnášejí: „Na první světelné křižovatce se dáte doleva, na třetí křižovatce doprava, pak pojedete do kopce a asi v polovině kopce uvidíte odbočku…“ Ani opakování každého slova a schopnost zapamatovat si vystresovaným mozkem všechny pokyny nedodává Marušce klid. Vyjíždí na dvouproudovku a čeká na první světelnou křižovatku. Když k ní přijede, na problém je zaděláno, odbočit se dá jen vpravo. „Kretén,“ zařve za volantem. Znovu je ztracena, štěstí se však navrátí, když narazí na kopec, bohužel je na něm z druhé strany, tedy jede z kopce. To musí být tady, přece v Líšni nemají desítky kopců. Urputně hledá nějakou odbočku, žádná však nevede k poliklinice.

Zastavuje u krajnice a ptá se kolemjdoucího, který po vyslechnutí požadavku sděluje: „To jste úplně někde jinde, to musíte…,“ a vše se opakuje. Po mnohačetných průjezdech stejnými ulicemi to Maruška vzdává a jede na další benzinku.

V časové tísni vbíhá mezi opodál kouřící řidiče a ptá se: „Jede někdo z vás směrem k poliklinice?“ Jeden z mužů náruživě potáhne z cigarety a s pobaveným úsměvem sdělí: „Zabočíte doleva, tady, myslím tím tady na té cestě. Vidíte ji? Pak sjedete z kopce a jste tam.“ Ostatní pánové jsou šokováni proměnou hysterické řidičky v přešťastnou bytost, protože právě vyhrála nad celým světem a je blízko, blizoučko. Muže obdaruje úsměvy, které u svých drahých poloviček snad nikdy neviděli. Samozřejmě pobaveně sledují vozidlo s očekáváním, že to stejně nedá. Maruška udělá několik dopravních přestupků, aby se dostala do protisměru na ulici, kterou viděla z benzinky, a po odbočení vlevo skutečně je na vrcholu kopce, z něhož vede cesta do jejího cíle.

Zaparkuje auto, vbíhá přesně v 8 h do čekárny plné lidí. Vyšetřena a již zcela klidná opouští lékařské zařízení. Celou cestu si připravuje historky, kterými by zakryla své ranní trápení, bohužel již při otevření dveří ví, že lehké to nebude. „Maminko, ty ses nám vrátila,“ s předstíraným dojetím sděluje hned ve dveřích Dobromila. Maruška si prožije svých pět minut pošklebků a má jistotu, že touto příhodou budou rodinní příslušníci dlouho bavit ostatní: To když naše maminka cestovala do Brna, tak…

Stejně velkou péči Pepa věnuje i svému oblečení. Stojí před skříní, hledí do ní, vytahuje, co se dá, odkládá vyzkoušené věci na postel, až mu konečně padne do oka košile spolu s kalhotami, které již dlouho na sobě neměl. „Co tady děláš?“ ptá se žena. „Coby? Když tu neuděláš pořádek, musím si ho udělat sám,“ stroze odpovídá manžel, aby žena nerozvíjela své nemístné dotazy. „Ty někam jdeš?“ ptá se smutná Maruška a Pepík již reaguje rozezleně: „Vždyť je pátek, jdu s klukama na pivo, né?” Maruška nevěří svým očím i uším a zmůže se pouze na miniaturní výtku: „A odkdy se jim tak chceš líbit? Vždy ti stačilo oblečení, ve kterém chodíš do práce.“

Pepík poznamená něco ve stylu „jéééžišmárjá“, a už stojí u dveří, boty si obouvá za dveřmi, aby již měl klid. Opuštěná manželka stojíu okna a dívá se za svým mužem. Ten si zvesela nakračuje a ani jediným pohledem se nepodívá zpět. Dezorientovaná manželka jde k telefonu a přivolává na návštěvu svou rozvedenou kamarádku Janu. Ta se dostaví se skvělou náladou, ale po vyslechnutí Maruščiných domněnek cítí, že ji musí nějak uklidnit.

„Nechej toho. Proč by ti byl nevěrný, jenom chce vypadat dobře, tak na sebe dbá. Třeba na tebe žárlí a uvědomil si, že musí dobře vypadat, aby tě neztratil.“ Maruška se usměje nad touto představou, ale jen chvíli je ochotna opustit svou zasmušilost, proto Jana pokračuje: „Jaký je v posteli?“ Maruška otázku nechápe, ale vycítí, kam přítelkyně míří, a odpovídá: „Normální. Jsme spolu už hodně let.“ Na to Jana slyší a hned pokračuje: „No vidíš. Už je starý, líný, nenápaditý – a takové ženské nechtějí. No řekni sama, šla bys raději s tatíkem, nebo s něčím mladým, krásným, živým, romantickým, divokým?“ Obě se chechtají a přidávají superlativy na muže snů.

Díky přítelkyni se Maruška dostává do lepší nálady. Ví, že tato situace vyžaduje nadhled a hlavně se moc nevyptávat, neboť říkala Jana: „Čím víc víš, tím víc se žereš. A řeš jen to, co dokážeš vyřešit.“ Pepík se pozdě večer vrací v obvyklé náladě, stále si prozpěvuje, před zrcadlem v předsíni si zatrdluje ve stylu „jsi fakt dost dobrej sekáč”, a už nakukuje na svou ženušku, která sleduje televizi. Ale ta víc než film vnímá každé gesto svého muže. Ten s rozběhem skočí na křeslo, kde sedí ním opuštěná žena, a už ji obírá.

„Těšila ses na mě?“ ptá se s nádechem těžkého erotismu. Maruška ho obejme, aby ho mohla oňufnout a současně zjistit, zda její čichová čidla nerozpoznají neznámou vůni parfému. Pod jeho uchem dlouze natáhne, své nosní dírky zeširoka rozevře, načež Pepa se opovržlivě odtáhne: „Jsi normální? Chceš mě vysát, nebo co?“ Maruška se zastydí a už ho utěšuje, že dělá jenom srandu. Pepík si odnáší svou ženu do ložnice a je perfektní, navíc nápaditý a vynalézavý. Hned ráno volá Maruška Janě: „Byl perfektní. Kdybys viděla, co dělal v posteli…,“ sděluje s moldánky v hlase. Jana po chvilce mlčení říká: „Jestli sis užila, tak co bulíš? Buď ráda, že se konečně po dlouhé době probudil.

Mnoho manželství ztroskotá jenom proto, že muž ztratí fantazii a nemůže se probrat z letargie a stereotypu. Vždyť jsi šťastná ženská, máš doma živého chlapa.“ Maruška s úžasem pokládá telefon a nevěří tomu, co právě vyslechla. Vtom se probouzí po náročné noci pán domu a již si svou ženu opět táhne do ložnice: „Neblbni, musím vařit.“ Ale již za chvíli šeptem dodává: „Tišeji, Tarzane, v obýváku máme děti…“

Apolena nahlásila svůj příjezd na sobotu dopoledne. Maruška měla pošramocené spaní již od příchodu tohoto oznámení. V práci to před spolupracovnicemi řádně okomentovala: „Zase přijede. Nevím, co mám uvařit. Uklízím už od pondělka, ale je mi jasné, že to bude hrůza.“ Věra, která s ní sedí v kanceláři, jí poradila: „Vykašli se na ni, a když bude jedovatá, buď ještě jedovatější.“ To si však Maruška stěží dokázala představit. Nicméně uklidila všude, dokonce i ve skříních, protože neví, zda je Apolena schopná pootevřít dvířka, aby zjistila stav hromádek uvnitř. Uvařila svou specialitu svíčkovou omáčku,

byla milá na manžela, aby nejevil známky nespokojenosti.

Manžel Pepa a děti se na babičku velice těší. Zvonek u dveří značí, že za dveřmi stojí Apolena. Děti běží ke dveřím a po uvítání odebírají babičce tašky. Apolena je milá a příjemná do té doby, než zjistí, že je vše v naprostém pořádku, tedy všude pořádek, děti vypucované, Pepík ustrojený, plotna hor horká a vůně, která se line z kuchyně naznačuje, že tato domácnost je životaschopná. Jde vybalovat své tašky.

Děti dostávají sladkosti, Pepík si přebírá pravou slivovici, Maruška utěrky. Všichni děkují. V poslední tašce je ukryto jídlo. V úhledně zabalených balíčcích se skrývá i koláč, nad kterým manžel zajásá: „Mami, tys mi upekla ten, co mám rád?“ Nad touto větou Maruška supí, neboť tento koláč pekla dle Apolenina receptu minulý týden. Vzpomene si na Věru a komentuje radost svého muže: „Vždyť jsi ho měl minulý týden, tak co se tváříš, jako bys ho rok neviděl. “ Matka mrkne na synáčka a očima naznačuje: Já to, chlapečku, vyřídím: „To víš, jak to neuvaří maminka, to je hned poznat.“ Na to Maruška již nasupeně přistoupí ke stolu, aby si vzala kousek božího koláče. „Vždyť je stejný, pečený podle stejného receptu, tak nedělejte vlny.“ Maruška je sama se svým proslovem velice spokojená a po odkráčení Apoleny se jde odměnit lokem z flašky fernetu. U oběda Apolena nemluví, protože nechápe, jak může ta nemožná Maruše uvařit tak dobrou svíčkovou. Nicméně bojuje sama se sebou a uzná, že by měla říct něco příjemného.

Jelikož jí to nejde, hlavně z důvodu přítomnosti synáčka, vypadá její ocenění následovně: „Je to dobré. Ale nedalas tam málo mrkve, omáčka je nějaká bledá.“ Maru s nadhledem odpovídá: „Chutná ti? Tak se nedívej na barvu. Pepa by ti jistě řekl, že moje jídla nejsou vzhledná, ale chutná.“ Maruška opět v duchu zajásala nad svou konverzací a těší se, až oba spojenci, matka i synáček, odejdou do vedlejšího pokoje. Poobědová káva znamená, že všichni musí sedět u jednoho stolu a konverzovat. Na stole je pohár se šlehačkou, upečená roláda…

Kecy tchyně na téma příprava stravy již Maruška odmítá hodnotit. Nicméně nabídne, že by neškodilo dát si jednoho frťana. Na to Pepa slyší a již na stole stojí baculatá lahev. Na to Pepa slyší a již na stole stojí baculatá lahev. Maru je v předstihu, nejen v panácích, ale i v trefných a rychlých odpovědích. Pepa nechápe, co se s jeho ženou děje, ale její sebevědomí ho uspokojuje. Jeho matka také nechápe proměnu své snachy a jako každá matka si to vykládá jako něco hodně špatného a nekalého. Po dobu hovoru několikrát narovná dečku na stole, jen tak mimochodem prstem přejede nábytek, zda nejeví známky nadměrné prašnosti, sem tam vyzuje papuče, aby zjistila bosou nohou, zda se v koberci nepotloukají drobky. Nic.

Starším dámám stačí velmi málo, aby zčervenaly a dostaly se do přirozeného stavu, a i Apolena po dvou skleničkách je vtipná a milá. Maruška zjistí, že ta čarodějnice, která jí otravovala život už tolikrát, vlastně není zlá.

Pepa odchází na hokej a dobrá nálada obou žen připravila půdu k výměně názorů: „Víš, Maru, já mám jenom toho mého kluka, a proto chci, aby žil co nejlépe.“

„Máti, a co si pod pojmem štěstí synáčka představuješ? Že tady budu sedět jak slípka domácí a on si bude dělat, co chce? To je pro tebe štěstí?“

„Ne, ne. Já vím, že jsi jiná, ale žena je vždy jen matka a manželka.“

„Prosím tebe, vždyť to jsou předpotopní názory. Vždyť se podívej kolem sebe. Copak to je umění rozdávat a pořád do nekonečna ustupovat?“

Apoleně ukápla slza, což Maruška cítí jako svou vinu, a proto se snaží situaci zachránit: „Nemyslela jsem to zle. Jen mi to tvé poučování vadí. Kdybys byla taková jako dnes, vůbec by mi nevadilo, kdybys přijela každý týden.“ Apolena dojetím chytne Marušku za ruku. Pak už jsou schopny skutečně konverzovat bez zbytečného soupeření. Pepa se vrací domů a domnívá se, že matka zřejmě odjela hned po jeho odchodu, protože o nesnášenlivosti těchto dvou žen ví své. U dveří však zkoprní ze smíchu, který se něho valí z obýváku. Nechápavě stojí ve dveřích. „Mami, není ti něco? Vždyť vy se mi tady ženské opíjíte…,“ hodnotí s uspokojením situaci. Apolena přespí v bytě svého syna a ráno se již tak neusmívá.

Opět se plouží bytem a hledá nedostatky, které by napadla. Nevšimne si však, že za zády jí jde Maruška. „Hledáš něco?“ Apolena se zastydí a odvede řeč: „Hledám brýle. Nevíš, kam jsem je večer dala?“ Pak už nic nehledá, ví, že na Marušku už bubáci neplatí.

Po odjezdu tchyně manžel vyčítá ženě: „Nemůžeš jí nalévat. Pak neví, co říká.“ „Nechej si připomínky. Nebýt dvou panáků, celý život bych se domnívala, že tvoje matka je čarodějnice.“ Muž rezignuje. Maruška sedí v kuchyni a přemýšlí nad víkendovou návštěvou.

Ona má skutečně jen jediného syna a on ji má také rád. Možná že se ta nebohá žena domnívá, že kdyby se synáček rozvedl, šel by bydlet k ní a ona by ho získala zpět. To bych jí přála. Proč si ho vlastně nevezme, třeba na víkend? Já bych měla veget, mohl by vzít s sebou i děti. V těchto myšlenkových pochodech ji manžel vyruší: „Nevíš, kde jsem si dal včera brýle?“ Bože, tuto otázku jsem už dneska slyšela! Vždyť on je její syn, to znamená, že má její vlastnosti. Ale ona zase tak špatná není. Děti ji milují, syn ji má velice rád, je pracovitá. Vždyť ona má dobré lidské vlastnosti. Nebude zlá, vždyť ani Pepík není zlý člověk. „Tady je máš,“ podává žena muži brýle.

Přichází týden, ve kterém se má dílo uskutečnit, přicházejí přípravné akce. V pondělí se Pepík vydá ke kamarádovi pro míchačku. Samozřejmě se to neobejde bez několika frťánků a postesků nad tím, co ty ženské všechno nevymyslí. K večeru je míchačka doma i s Pepovým „drakem“. V úterý jede Pepa do stavebnin, kde nakoupí materiál. Doma to peprně okomentuje, jestli to stojí za ty peníze. Ve středu se již vyklízí obývací pokoj, tedy Maruška vyklízí pokoj. Když Pepa musí na přivolání odnést z obýváku televizidochází mu, že situace je vážná, do soboty musí být hotovo, protože je v telce fotbal. Do toho si uvědomí, že až do soboty bude muset strávit několik večerů povídáním se svou ženou. To nedám, říká si a zrychluje tempo. Maruška je laskavá a milá, neboť potřebuje, aby Pepík byl spokojený, a tím dobře naladěný na zítřejší práci. I z toho důvodu jsou vypuštěna z hovoru jakákoliv kontroverzní témata.

Ve čtvrtek i pátek si oba manželé vezmou dovolenou, aby vše klaplo na jedničku. Ráno před příchodem profesionálního zedníka oba sedí v kuchyni a snídají. Maruška je nesvá, neboť musí přemýšlet, co musí ještě uvařit, že musí jít do obchodu pro čerstvý chleba, a předvídá, co asi bude nutné k tomu, aby se v bytě co nejméně prášilo. Tedy od stolu neustále odbíhá, aby igelity přikryla sedačku, přináší noviny, aby uchránila koberce. Pepík se vždy za svou ženou otočí, aby zjistil, co že se to zase Maruš zrodilo v hlavě. Když uvidí, jakou blbostí se zase zabývá, neodpustí si poznámku: „Měla bys obložit i záchod. Tam budeme v botách chodit také.“ S tím však Maruška nepočítala: „No ty se snad budeš vyzouvat, a kdybys řekl i Tomášovi, určitě se vyzuje také.“ Následuje ledová, leč velmi rychlá slovní bitka o Maruščiných neznalostech průběhu
chlapských prací.

Tomáš přichází a Pepa ho vítá: „Pojď, dáme si slivovici, ať se nám dobře dělá. Maruš, připrav nám nějakou svačinu.“ Maruška supí, protože je jí jasné, že tento Pepův tah má jediný cíl, alespoň o chvíli zdržet práci. Přesto nic nenamítá a připravuje občerstvení. Chlapi se samozřejmě nebaví o tom, co budou dělat, ale o tom, co je nového ve vesnici, kdo kdy koho pomluvil, co kdo komu dluží. Po půlhodině Tomáš zavelí: „Tak jdeme na to.“ Maruškase tetelí štěstím, že již v montérkách ustrojení pánové stojí ve vyklizeném obývacím pokoji, a odchází do obchodu. Za půl hodiny se vrací a zjistí, že pánové sedí opět v kuchyni a dávají si další štamprličku. Maruška tento posed dostatečně jedovatě ohodnotí pohledem věnovaným Pepovi. Ten, aby náhodou něco neřekla, upřesňuje stav: „Přemýšlíme, jak budeme šetrně vozit maltu do bytu, abys neměla moc práce s uklízením.“

Po obědě a následné odpolední svačince se pánové již tak zpumprlíkovali, že Maruška nevěděla, jak to má zařídit, aby s prací skončili, neboť se obávala velkých zednických chyb. Šetrně tedy pány upozorňuje, že dnes už to stejně nestihnou, tak ať to nechají na zítřek. „No zbláznila ses?” zní Pepova odpověď a pokračuje: „Ty si snad myslíš, že tu budeme i zítra! Vždyť jdu do práce!” „Ty jdeš zítra do práce?“ nevěřícně se dotazuje Maruška. Je vypoklonkovaná z místnosti a Pepa šeptem něco sděluje svému parťákovi. Co asi šeptá Tomášovi je snadné si domyslet.

Večer se Maruška jde podívat na výsledek. I laickým pohledem zjistí, že omítka je sem tam ujetá, to znamená nerovná a plná obloučků, nánosy malty na zemi svědčí o častém pádu malty ze lžíce, okna děsně zaneřáděná. Pepa má štěstí, že usnul, jeho žena je totiž vzteky bez sebe.Ráno Pepa jde do nového obýváku, a je se svou prací nadměrně spokojen. Maruška už stojí vedle a čeká, co řekne. „A
máš, cos chtěla, hlavně ukliď ten nepořádek, večer je v televizi hokej.“ Na to Maruška přistupuje k vlnkovité omítce a říká: „To je taky v pořádku?“ Pepa to rukou hodnotí kladně. Maruška nelení a vytahuje připravenou vodováhu, aby ukázala, že ta bublina uvnitř není uprostřed. Následuje hádka, že co by chtěla za ty peníze a co si tak myslí, že asi udělá. „No předělávat to nebudu, dáme tam skříň.“ „K oknu? Pepo, ty nejsi normální, ale hlavně že sis práci spojil s kulturou.“ Pepa zasyčí a prchá z neútulného domova.

Maruška stojí uprostřed zaneřáděného pokoje a je jí do breku. Nicméně se pouští do úklidu a v čistém novém obývacím pokoji malé stavební nedostatky tak nebijí do očí, proto ji zuřivá nálada opouští. Večer se vrací Pepa: „To je paráda.“ Úklidem strhaná Maruš nic neříká a odchází pokračovat s prací do ostatních místností.

Pepa si neodpustí kritiku: „Ty, proč to umyvadlo v koupelně je tak hrozně špinavé, to je ještě po nás?“Maruška nemá ani sílu odpovědět a s prásknutím dveří odpochoduje od ložnice. Vytáčí na telefonu svou přítelkyni, aby jí vše povykládala. Ženy se shodnou v tom, že pánové pranic neví o tom, co vše se skrývá za útulným domovem. Že to není jen o tom, že jednou za rok se pán domu rozhodne dům něčím vylepšit. Mravenčí práce, která není vidět, to jsou ty detaily, které dělají celek. Pánové vesměs pilné mravence začnou vnímat, když jejich ženy na delší čas opustí příbytek. Když nikdo nechodí a neuklízí, nepořádek se hromadí a neřád vstoupí do bytu kdysi čistého a útulného. Bez hrnců a kýblů totiž není domov domovem.