I když jde o celosvětový problém a zastaveni jsou všichni a všechno, někdy rozum zůstává stát nad tím, jaká řešení jsou pro ochranu životů používána. Sice přežijeme koronavirovou nákazu, ale jaká je a jaká bude po měsících omezování kvalita našich životů? Nikdo nechce, aby zbytečně umírali jacíkoliv lidé, nebo abychom padali polomrtví v ulicích, přesto je nutné zastavit vše a všechny kvůli tomu, abychom ochránili seniory, kteří jsou izolovaní od společnosti i bez nouzového stavu?

Obětovat vzdělanost dětí, znemožnit možnost vydělávat peníze práceschopnému obyvatelstvu, zastavit sociální kontakty všech se všemi jen proto, abychom ochránili nejzranitelnější? Vždyť mluvíme o lidech 80 plus a nikdo jim nebere jejich krásný věk, ale je v něčem ukrytá kvalita života, když rok není možné opustit byt? Lidé 80 plus, kteří měsíce jen sedí a nechodí na procházky, se už možná nikdy na žádnou procházku nevydají, jejich klouby nesmějí zůstat nehybné.

A co bude následovat, až budou všichni naočkováni? Kam budeme chodit, když většina provozovatelů v pronajatých prostorách po roce bez příjmů skončí po uši v dluzích? Uvědomuje si někdo, že jde  o českou likvidaci střední třídy? Tedy lidí, kteří nikdy po státu nic nechtěli? Firmy, které cokoliv pro podnikání pořídily na úvěr před rokem 2020, nemohou mít na splátky úvěrů, když nemohou už rok vydělávat peníze. A jinak na tom nejsou ani rodiny s dětmi, které mají dluhy na bydlení apod.

A jak budou všichni pracovat, až to bude možné, když už rok spí do 11 hodin, nic nemusí a nic je nebaví? Jakou budou tito lidé mít pracovní morálku? Stejně jako všichni úředníci a státem placení lidé, kteří jedou na půl plynu za plné platy i s odměnami, protože je nutné balíky peněz v kolonkách vyčerpat, i když se méně pracuje. Za posledních sto let se průměrný věk zvýšil o třicet let. Žijeme o třicet let déle než naši předci, ale umíme si udržet kvalitu života, která je životem, který stojí za to žít? Nebo jen medicína udělala tak obrovský pokrok, že jsme zapomněli na to, že na rakovinu se umírá, s nefunkčními klouby se nechodí a vysoký krevní tlak vede k selhání srdce?

Dnes se chodí k lékařům jako do obchodu: potřebuji nové klouby, ledviny, srdce, zuby, oči, vše je možné mít nové a díky tomu můžeme žít o třicet let déle! Je to fantastické, ale neměli bychom  zapomínat na to, že skutečný život stojí za to, když je možné žít.

Bohužel bezplatnost dělá ze stávajícího systému péče lacinost, a tak se o zdraví málokdo stará, i když všichni chtějí být zdraví. A není neobvyklé, že pacient, přijde-li z nemocnice po operaci žlučníku, sdělí: „Dám si vepřo-zelo-knedlo, v té nemocnici mi vyhládlo“. I když lékaři v propouštěcí zprávě uvádějí, že je nutné se vyvarovat tučných jídel, ne všichni pacienti drží po operaci své chuťové buňky na uzdě.

Stejně tak pacienti s vysokým cholesterolem se nevyhýbají nezdravým jídlům, polykají na „spravení“ prášky, které hladinu vyrovnají. Stejně tak mnozí lidé s nemocným srdcem prosedí celé dny u televize, i když nutně potřebují procházky a čerstvý vzduch.

Všichni na otázku, čeho se nejvíce bojí, shodně odpovídají: „Bojím se nemoci.“ I když se dnes dělá ze zdraví velká věda, být zdravý vyžaduje jen potraviny, nikoliv náhražky jídla, střídmost, radost z pohybu i ze života. Lidem s nadváhou vadí pohyb, nedostatek pohybu je vede k přejídání, vyšší váha bez pohybu může vést jedině k ještě vyšší váze… Kdo neumí sám sobě poručit, cokoliv si odepřít, zadělává si na nemoc svým vlastním každodenním přičiněním.

I když se všichni obáváme doby, kdy budeme zdraví podle toho, kolik budeme mít našetřeno, kdybychom bývali byli nezneužívali bezplatnou lékařskou péči, která mimochodem každý rok stojí víc a víc, měli bychom jistotu, že v rozumné míře bude ona bezplatnost zachována. Budeme-li však na běžný život potřebovat lékaře a lékárníky, můžeme si být jistí, že situace dojde do neřešitelného ekonomického stavu a bezplatná péče bude postupně omezována, až….

Rodiče proškolení neznámými pisateli na internetu došli k závěru, že třeba očkování proti příušnicím jejich dítě nepotřebuje. Opravdu? Vždyť je to jen padesát let, kdy děti na tuto zákeřnou nemoc umíraly. Bohužel někdo cíleně medializuje ojedinělý případ, kdy očkování vyvolá protireakci. Ano, může se to stát, důležité je však spojení „ve vzácném případě“, což si přečteme v příbalovém letáku každého léku na cokoliv. Jak si může rodič vzít na svědomí, že by svým odmítnutým očkováním odstartoval lavinu na smrt nemocných dětí? Poklesne-li procento proočkované populace, sníží se kolektivní imunita a choroba může znovu stát některé z dětí život. Na popud vzpoury některých rodičů proti očkování byl přijat zákon, který neočkované děti nepouští do školních zařízení a rodičům za neočkování hrozí pokuta 10 tisíc korun. Svoboda ano, ale nesní ohrožovat zdraví a životy lidí okolo, tedy školní děti.

Stejně jako zasáhnout do očkování, musel zákon upravit předškolní výchovu. Přistoupil k povinné školní docházce od pěti let, protože některé pětileté děti neumí poznávat barvy, sedět u stolu, zavázat si tkaničky, najdou se i děti, které i v předškolním věku jdou spát s plenkou či cumlem. Ona svobodná výchova je o nulovém režimu, který však rodičům přerůstá přes hlavu, protože nemohou spát, když je večer, nemohou jíst, když je čas oběda, nedělají nic, co nechce dítě.

Před dvaceti lety byste cumel mezi čtyřletými hledali těžko, protože všechny matky věděly, že když bude dítě tak dlouho namáhat přední zuby, je téměř stoprocentní, že bude mít křivé zuby. Dnes jsou rovnátka všední záležitostí, takže proč se namáhat s odvykáním cumlu, když to stojí tolik rodičovské energie? Stejně tak děti byly od roku bez plenek, protože měly-li matky každý den prát pleny, bylo jednodušší si dát práci a naučit dítě na nočník. V dnešní době jde opět o přežitek, stačí mít peníze – pleny se koupí a po použití vyhodí. Přesto i dnes děti dělají jen to, co jim dospělí dovolí.

Děti jsou odrazem výchovy svých rodičů, jejich přičinění něčemu je naučit, vychovat z nich slušné a za sebe zodpovědné jedince. Současná výchova se zvrhla v model, kdy děti svým malým mozkem ovládají velké mozky, tedy svět dospělých. Kam to může vést vidíme dnes a denně, když se s nepřátelskými, trucovitými, línými či náladovými dětmi potkáváme v parcích, restauracích, klidně i v nočních ulicích. Zajímavá jsou i vyjádření většiny pedagogů: „Děti jsou pořád dětmi, ale rodiče se zbláznili“.

Děti se na půdě jakékoliv školy musí přizpůsobit školním osnovám, školnímu řádu i školnímu kolektivu. A pokud si rodiče stěžují na úroveň učitelů, mohou si najít zařízení, které nabídne lepší podmínky výuky. V dnešní bídě osobností ve všech profesích možná půjde o marný čas, mnohem jednodušší bude dohled nad přípravou školáka.

Dnešní děti nemají jednoduchý život. Je možné je přirovnat k princeznám či princům, kteří vyrůstají v dostatku, dokonce je i všichni poslouchají, ale nemají z toho vůbec žádné potěšení. Dnešní děti jsou přesto pořád dětmi, chtějí být milovány, uznávány a respektovány, a to nejen doma, ale i v jakémkoliv kolektivu. Kdo však může milovat panovačného, drzého, vzpurného lajdáka, který na všechny kašle a rodiče mu za to tleskají, že jde o jedince se „zdravým“ sebevědomím?

Některé rozvody stojí i statisíce korun, platí se nejen za právníky, ale i za psychologické posudky, osobnostní testy a mnoho dalších úkonů, které mají dát soudu důkaz, že někdo z rodičů je méně způsobilý k výchově dětí. Přitom i ty nejhorší matky i nejbrutálnější otcové zůstanou navždy rodiči, vymazat je z rodného listu je nemožné.

V době rozvodů děti i dospělí musejí přečkat návštěvy sociálních pracovníků, psychologů, zkrátka třetích lidí, kteří popisují, jak se děti, matky i otcové chovají. U některých rozvodů to vypadá jako na skutečném bojišti, rodiče se hádají, uráží se, dělají scény na chodnících, tedy mnoho lidí ví, že nejsou dobrými rodiči. Jak je možné, že není možné zastavit toto jednání, které ohrožuje budoucnost dítěte?

Někteří rodiče vymýšlejí těžké konstrukce, nařknou partnera třeba ze sexuálního obtěžování dítěte. Těžce se dokazuje i smiřuje s tím, že dospělý sahá na děti jinak než rodič. Jiní rodiče zase chtějí dokázat, že ten druhý je blázen, a tak připravují psychologické pasti na svou oběť, s níž se kdysi rozhodli mít dítě.

Ať však bojovníci za děti dělají cokoliv, nejvíce tím ubližují především dětem. O to víc pobuřuje skutečnost, že soudci nemají dostatek odvahy k tomu, aby včas zastavili rodičovské běsnění. Když si protistrana vezme právního zástupce (hodinově placeného) a nezdolného bojovníka v jednom, situace se stane neřešitelnou, protože s jeho právní smrští se soudci musejí vypořádat a papírová válka má podobu nekonečného soudního sporu s desítkami odvolání proti odvolání. Kdyby bývali měli soudci v rukou zákon: po jednom či dvou odvoláních platí rozhodnutí soudu, děti by netrpěly tři roky nejistotou a někdy i beznadějí. Tak dlouho některé děti čekají, než se dočkají klidu ve svých duších.

Možná za vše může střídavá péče, která se otcům zalíbila. Chtějí, aby týden bylo dítě u nich a týden u matky. Co na tom, že většina otců je od rána do večera v práci a stará se o ně jejich nová přítelkyně, tedy cizí žena, žádným psychologem neprověřená. Je to stejně podivné, jako když se rodiče rozhodnou, že syn půjde s otcem a dcera s matkou. Jako by děti byly zbožím v obchodě a ne bytostmi, které milují své sourozence.

Kdyby bylo uzákoněno trvalé bydliště dětí a znesvářené strany se musely střídat v jejich péči v jednom čísle popisném, většina rodičů by se hned dokázala domluvit. Současná legislativa jen nahrává sobectví rodičů bez jakéhokoliv ohledu na spokojenost dětí. Když už děti dospějí, mívají více rozumu než rozhádaní rodiče. Chtějí jít k soudu a říct: Chci to takto. Bohužel soudy nezajímá vyjádření nezletilého dítěte, mohlo by prý být manipulováno některým z rodičů. A tak se pokračuje v odvolání pro odvolání. Opět jako by dítě nemělo vůbec žádná práva.

Soudící mívají většinou již z prvních výpovědí jasné, kde by dítěti bylo lépe. Schází jim však odvaha pro rázné rozhodnutí, které může být hodně nepříjemné, protože ti, kteří škodí partnerům, umí škodit úplně všem, taláry z toho nevyjímaje.

Sledujeme-li americké filmy se soudními spory, nemůžeme se zbavit dojmu, že tamní soudci jsou odvážní chlapíci, kteří darebáka, který lže, dokážou okamžitě odsoudit, vyřešit, zastavit. V případě vyrovnání mezi rodiči matka s dluhem na výživném odjíždí ze soudní síně autem neplatiče, jinak by dlužník skončil teď a hned ve vězení. A proč ne, vždyť jde o okamžité řešení a jde o jistotu, že muž si na další úhradu výživného bude dávat pozor. Žádné odvolání. Kdo chybuje a chová se bezohledně, nezaslouží si jednání v rukavičkách.

Přejme tedy i českým soudcům, aby i oni už byli konečně odvážnými chlapíky, kteří se nezaleknou darebáků, kteří jen využívají demokratických zákonů a práva na odvolání. Vždyť z rozvodů se stal výhodný byznys pro všechny zúčastněné bez ohledu na budoucnost a spokojenost bezbranných dětí.

Svoboda znamená právo volby, tedy každé lidské konání vyžaduje člověka myslícího, který dokáže odolat obchodní taktice či módní vlně, kterou sleduje v televizi nebo na sociálních sítích. A to je asi největší problém této doby, každý si musí najít svůj styl a směr, v nichž je možné žít.

Vydáte-li se s dětmi do dětských center napříč republikou, v nabídce tamních bufetů najdete párky v rohlíku, mražené pizzy, sýry smažené na přepáleném oleji, chipsy s přemírou soli a sladké vody, které jsou umělé již od pohledu, aniž by bylo nutné je podrobit rozboru. Tedy v místech s nejvyšší koncentrací dětí, stejně jako ve škole, se ony nezdravé potraviny prodávají.

A děti tyto zákonem označené „nepotraviny“ milují a rodiče za ně utrácejí nemalé peníze. Je nutné si klást otázku, jakou roli ve stravování a životním stylu dětí mají rodiče. A je možné vůbec po škole chtít, aby dítě učila základním potřebám, jako je jídlo, pití a pohyb?

Pokud děti vidí své rodiče pojídat náhražky potravin, domnívají se, že je to normální. Stejně jako je kopírují, pokud proleží hodiny u televize či počítače. Dostávají-li děti kapesné a rodiče jim nedělají osvětu o zdravosti a prospěšnosti potravin pro lidské tělo, není se čemu divit, že malí školáci pojídají chipsy místo snídaně a cestou ze školy si koupí litr sladké vody, což znamená, že do sebe nalijí kromě „éčkové“ tekutiny i desítky kostek cukru.

Pamětníci vzpomenou na školní svačiny za socialismu: rohlík s mlékem, jogurtem, jednou týdně s čokoládou. Děti tento druh stravování nemilovaly, ale nabídka v obchodech byla podobná, takže školní svačinu odebírala většina z nich. Dnes máme množství zboží, které se dobře prodává, a to, co lidem chutná, výrobci vyrábějí. Kdyby nebyla poptávka, vyráběli by potravináři jiné potraviny, které by prodali. Tedy jen naše nákupy rozhodují o tom, co se vyrábí a prodává, potažmo co naše děti jedí.

Rodiče mají zcela jistě mnohem těžší úkol než dříve. Vysvětlit dítěti, co mu prospívá a co naopak škodí, vyžaduje skvělou argumentaci a hlavně důslednost. Chce-li rodič, aby dítě jedlo zdravě, musí sám jít příkladem, a platí to i o pohybu. Vyhýbá-li se otec i matka pohybu, není se čemu divit, když dítě nechodí, neběhá a ve dvaceti má cukrovku, nemocné srdce, záda či potřebuje výměnu kloubů.

Aby děti netloustly, nepomůže ani přidaná hodina tělocviku, z něhož rodiče své ratolesti stejně omlouvají, a nepomůže ani stopka pro školní bufety. Škola a rodina se musejí vzájemně doplňovat. Kteří rodiče však podporují vyučující svých dětí?

Navíc, pokud děti neumějí omezit svou chuť na dobroty a „zakázané ovoce“, nepěstují si žádnou vůli a neučí se omezení sebe sama pro jakýkoliv vyšší cíl. Pokud dítě obtěžuje pohyb a jeho jedinou aktivitou je hodina pohybového kroužku týdně, bude se cítit unavené z každé činnosti, která vyžaduje sílu. Kdo není schopen vynaložit energii pro dosažení jakékoliv mety, nedokáže si vytrvalostí a odříkáním vybojovat své místo ve škole, zaměstnání či jakémkoliv vztahu. A onu základní lidskou energii člověk získává ze střídmé stravy a pohybu. Kde však hledat sílu, když lenošení je to jediné, co většinu lidí baví?

Rodiče se za svou výchovu sami před sebou omlouvají, že nejde dítě vychovávat jinak, když všechny děti jsou dnes stejné a vyžadují stejné věci i zacházení. Je však jen na rodičích, zda chtějí mít ze svých dětí lenochy a požitkáře, nebo je chtějí připravit na život venku na ulici, v němž odevzdaní jedinci jsou vlečeni těmi, kteří mají více energie.

Každý, kdo potřeboval malou práci a nabízel tak malou částku, přitaká, že najít lidi, kteří jsou dnes ochotní si vydělat stovku, je problém. Dokonce ani děti nejsou ochotné si prací přilepšit ke kapesnému od rodičů. Starší ročníky jistě vzpomenou, když jim babička s velkou noblesou věnovala 1 korunu, za niž bylo možné si koupit žvýkačku. Dejte dnes dítěti do ruky 10 Kč na žvýkačky a budete mít jistotu, že je skvěle pobavíte. Nepochopí takový dar. Když si děti neváží darovaných peněz, znamená to, že neznají hodnotu vydělaných peněz, jsou zvyklé je dostávat, aniž by se musely jakkoliv snažit. To pro nás dospělé není vůbec lichotivé hodnocení, naopak sděluje, že jsme na tom tak špatně, že jsme se nechali vmanipulovat do konzumní společnosti, která i lásku hodnotí podle hodnoty daru, chcete- li cenovky v regálu.

Zlínský kraj má druhou nejvyšší nezaměstnanost v zemi. Nepracuje se tedy v regionu za vysoké peníze, protože ekonomika nejede rychlostí, která by znamenala vysoké příjmy, díky nimž je možné vyplácet vyšší či státem napočítané průměrné platy. Jestliže dnešní děti nejsou ochotné si vydělat 300 Kč, protože babičky rozdávají pětistovky za úsměv a návštěvu, bude to mít pro budoucnost další důsledek, lenost mladých lidí způsobí stagnaci většiny profesí, které čekají na oživení mladými, do práce zapálenými lidmi.

Hodnotu peněz dobře popíší lidé, kterým peníze byly v těžkých chvílích úplně k ničemu. Peníze nemají tak magickou moc, aby řešily problémy lidí, pouze jim usnadňují a zpříjemňují život. Kdo chce své děti připravit na svobodnou a nezávislou budoucnost, bude je muset naučit pracovat za rozumnou a ekonomicky zdůvodnitelnou hodnotu a vštípit jim, že „halíře dělají talíře“, nebo že všechny peníze jsou kulaté a utrácejí se velice snadno, důležité jsou však jen pro zajištění bydlení a stravy, vše ostatní je rozmar a možná i budoucí zmar.

Přísnější má být i bodový systém. Hned na místě by chybující řidič měl zaplatit pět tisíc korun, tedy bez jakékoliv možnosti odvolání. Jde o dvojnásobně vyšší sazbu, než je nyní. A proč ne? Když někdo porušuje pravidla, měl by ho stihnout trest. I jízda bez pásů by měla být s pokutou 1 500 Kč, nyní je jen 500 Kč. Pokud pásy zachraňují životy při nehodách, proč by neměli řidiči dobrovolně a bez pokutování chránit sami sebe? Kdo se nepřipoutává v autě, počítá s tím, že v případě nehody se stát o něj postará a ošetří ho, tak ať státu přispěje za vědomé ohrožení svého zdraví. Ani alkohol už nebude omluvitelný a bude riskující řidiče stát majlant. Finanční pokuta se má zvýšit u řidičů s více než jedním promile v krvi o 25 tisíc korun na hrozivých 75 tisíc. Pod jedno promile by měl finanční postih stoupnout z 20 000 na 25 000 korun. A proč ne? Když někdo ohrožuje lidské životy, což každý opilec za volantem dělá, proč by ho měl někdo litovat?

Nejvíce dopravních nehod spáchají začínající řidiči, proto je myšleno ve vyšších pokutách i na ně. Řidičský průkaz jim má být odebrán při dosažení již šesti bodů za první půlrok držení řidičáku, nebo jejich přestupky budou mít dvojnásobnou výši, což je jedno a to samé, a to vše proto, aby se vrátili zpět do autoškoly. Není ojedinělé, že čerstvý řidič se zeptá v polovině cesty: „Jsme na hlavní?“ Tato otázka v sílící hustotě provozu může skončit jedině velkým překvapením všech zúčastněných. A řidiči se zdokonalují v řízení jen získanými zkušenostmi za volantem, tedy řízením pod dozorem. Čeští řidiči nemají rádi pravidla a velmi rádi je porušují. Vloni se v policejních záznamech objevilo 539 tisíc chybujících řidičů. A to byli chyceni jen ti, kteří měli černého Petra, protože zrovna stáli policisté v uniformách na jejich trase. Kolik řidičů však bylo na pokutu, ale policisty nepotkali? Téměř 40 tisíc řidičů chybovalo na silnicích opakovaně a byl jim odebrán řidičský průkaz.

A na závěr ještě jedno statistické číslo. Čtyři pětiny chybujících řidičů byli muži. Svědčí to o jediném faktu, ženy riskují méně, více se bojí a méně si věří. Sebevědomé a nezodpovědné muže může k rozumu přivést jen postih, který jim provětrá peněženku a omezí je v pohybu. Jestli to tak půjde dál a řidiči se nezaleknou rostoucí výše pokut, může se také stát, že dojdeme ke zmoudření za volantem, až i v Česku budou pokuty stejně vysoké jako v Německu, Anglii i Rakousku, kde se na silnicích cítíme určitě bezpečněji než na těch našich českých. V těchto státech je na silnicích pořádek a řád, a ani čeští frajeři za volantem si nedovolí chybovat, protože pokuty v eurech chutnají hořce.

Na druhé straně, pokuty dostává jen ten, kdo zlobí. Kdo nezlobí, může celý proces pro očištění českých silnic od motoristických pirátů považovat za zcela nepodstatné informace, které pro něj nemají žádný význam. Pokuty opravdu dostane vždy jen ten, kdo nectí pravidla.

Dnešní děti mají vše. V každém dětském pokojíčku je tolik hraček, kolik jich dříve stačilo pro celou ulici. Děti jsou navíc konzumenty komerčních televizí či internetu a v jejich reklamních spotech se objevují nabídky na další hračky, samozřejmě skvěle marketingově zabalené do pláštíku dokonalého dětského společníka. Vánoční přání tedy obsahují novinky reklamou nabízené, tedy další plastové zbytečnosti v dětském pokoji, které dítě zabaví na pár dnů, někdy jen i na pár minut.

Udělat radost dětem, zavděčit se partnerovi je trápení stále více lidí, protože v dnešní konzumní době máme všichni všechno. I proto si každý osmý Čech na nákup vánočních dárků půjčí peníze, nad drobnostmi už málokdo jásá. Ještě smutnější je, že k půjčkám se uchylují lidé, kteří si půjčují od nebankovních ústavů, protože banky již spočítaly, že nemají na splácení. A tak se upisují na vysoké úroky lichvářským firmám, které se svými dlužníky nemají slitování.

Splácet vánoční dárky do příštích vánočních svátků je krátkozraké. Štědrý večer trvá pár hodin a kvůli nim si naložit na dalších 12 měsíců či více zátěž v podobě splácení je nesmyslně zavazující. Když rodina přijde kvůli Štědrému večeru o televizi nebo v krajním případě o střechu nad hlavou, a to jen proto, aby se dítě konečně dočkalo digitálního mobilu, takovou hodnotu onen telefon určitě nemá.

Kdybychom si dali práci s myšlením našich dětí a vysvětlili jim, že Vánoce nejsou o dárcích, ale o radosti, udělali bychom pro ně a jejich budoucnost mnohem víc, než jim skočit na citové vydírání, že oni „to“ musí mít, protože už „to“ mají všichni. Zbavit děti mamonu po věcech, naučit je vnímat jiné než hmotné hodnoty, nedovolit jim vytvářet kopie někoho, na koho si za deset let ani nevzpomenou, a tím je odnaučit mít vše, nač ukážou prstem, to může být pro každé dítě nejlepší a nejcennější dárek k letošním Vánocům. Přiznejme si však, že naplnění posledních řádků je mnohem těžší a náročnější, než podle diktátu nakoupit dárky.

Před sto lety děti žebronily, aby mohly jít alespoň jeden den v týdnu několik kilometrů pěšky do školy, protože se tím alespoň na čas vymanily z práce a povinností v domácím hospodářství. Dětem bylo příjemné sedět v lavici s ostatními a naslouchat slovům chytré paní učitelky či pana učitele.

Uběhlo pár desítek let a rodiče musejí vymýšlet nejrůznější návnady, aby děti k učení nějak přitáhli, i když jde mnohdy o jejich jedinou povinnost. Rodiče věnují svým dětem mnoho času, protože oproti dobám dávno minulým mají mnohem více času, domácnost už nevyžaduje tolik práce. Aby bylo v bytě teplo, světlo i voda, na to stačí jen zmáčknout tlačítko. Dříve se rodiče nestíhali věnovat svým dětem, protože na to při všech všedních povinnostech neměli čas. Přebytek volného času může za to, že rodiče obětují svým dětem někdy i všechen svůj volný čas. Přitom zatím nikdo nedokázal, zda dětem tato nadměrná péče v něčem prospívá. Myslí-li rodiče za své děti a sledují jejich každý krok, střeží a řeší každý problém, v němž se dítě ocitne, nepřímo je učí nesamostatnosti, nezodpovědnosti i nespolehlivosti.

Když se dítě nemusí snažit, aby vyšlo se spolužáky či kantory, nenaučí se přizpůsobit komukoliv ve svém okolí. Neučí-li se dítě pracovat se svým časem, nic nestihne. Naopak dítě, které se musí bez asistence rodičů každé ráno samo vzbudit, vypravit do školy, nějak se do ní dopravit, samo se připravit na druhý školní den, se naproti tomu každý den zcela přirozeně učí zodpovědnosti, spolehlivosti, vytrvalosti.

První důsledky přemíry rodičovské péče můžeme hodnotit u současných dvacetiletých mladých lidí. Všechny dospělé děti láká poznat svět a také většina z nich se vydá do evropských zemí na zkušenou na nějakou brigádu. Po pár měsících se však většina z nich vrací, protože až ve světě zjistí, jak těžké je se o sebe starat, jak těžké je vydělat na jídlo a ubytování, jak těžké je hledat nové přátele. Kdo se nesnaží a nepřekonává jeden neúspěch za druhým, vrací se domů s nepořízenou a nikdy nezvítězí a hlavně nepocítí, jak chutná vítězství nad nepřízní osudu. V cizím prostředí totiž těmto mláďatům nikdo nepomáhá, nikdo neradí, nikdo nedohlíží, nikdo za ně nic nevyřídí a nevyřeší. Neučíme-li děti samostatnosti a houževnatosti odmala, v dospělosti se tato disciplína těžko doučuje. A většinou to mnohonásobně víc bolí než v dětství.

Někdy to vypadá, že mnohé děti se stávají chráněnými květinami, které žijí v chráněné krajinné (rodinné) oblasti, v níž je dokonalá harmonie. Jestliže se obáváme, že naše dítě by mohl potkat problém ze „zpráv“, tak není cestou ho ochránit před nebezpečím, ale naopak naučit ho orientovat se i v krizových situacích. Život lidí je jen ve vzácných okamžicích v harmonii a lidé kolem nás jen občas hrají „fér“.

Tvrdá výchova ještě nikomu neublížila, měkká a svobodná však už napáchala mnoho škod. I když nechceme návrat k fyzické či psychické likvidaci bezbranných dětských duší, trochu přitvrdit v povinnostech a ubrat na blahobytu by prospělo dětskému i dospělému světu. A přitom se stačí řídit jednoduchými pravidly: chceš – dej, nedáváš – nedostaneš, slíbil jsi – udělej, tvoje výsledky jsou tvým výsledkem práce, neumíš – nauč se… a to vše jde shrnout do jediného: snaž se.