Nedávno jsem seděla v klidu v obývacím pokoji, manžel opět nebyl doma, a má dcera se na mě hloubavě podívala a pronesla: „Ty, proč ten taťka pořád není doma? To já až budu mít chlapa, tak bude doma tehdy, kdy já budu chtít.“ Musela jsem se zamyslet nad tím, zda bych chtěla, aby zrovna v té chvíli byl doma. Těžko odpovědět, zvyk je železná košile. Zeptala jsem se úlisně: „A jak by sis představovala svůj budoucí partnerský život? Jak by měl vypadat tvůj partner?“ Odpověď byla šokující: „Hlavně by měl mít hodně peněz, abych si mohla koupit, co chci. Musí mít auto, abych mohla cestovat a hlavně mi musí dát hodně svobody.“ Zamyslela jsem se nad tím, jak jsem si svého partnera vysnila já. Ani jedna „vlastnost“ partnera mé dcery tam nebyla. Snila jsem o muži, který nebude mít chlupaté nohy (manžel si punčocháče nesundává ani v létě), měl být děsně hodnej a milej (tyto situace s ním prožívám několikrát do roka), měl být pořád krásný (dnes, když studuji jeho obličej, zjišťuji, že je to jenom chlap), měl mě nosit na rukou (při mé hmotnosti je to nesplnitelné). Kdysi jsem si vymínila, že mě musí přenést z obýváku do ložnice. Jako ve filmu. Přistoupil odhodlaně k sedačce, podebral mě, nadzvedl a zvolal: „Pomoz mi!“ Pevně jsem se chytila, on malými krůčky postupoval k ložnici, funěl a na postel mě spustil z met-rové výšky. Postel přežila, manžel si týden masíroval ruce a já jsem už nikdy víc nevyslovila přání být odnesena. Namítala jsem, že Richard Gere také nosil Julii Roberts. Manžel se usmál a upřesnil, že Julia váží padesát kilo. Blbeček, taky bych měla tolik, kdybych mu neporodila děti. (Opak je však pravdou. Má matka mu prozradila, že již v patnácti jsem vážila pětapadesát.)

Své dceři jsem tedy vysvětlila, že při výběru partnera musí upřednostnit jiné kvality, protože s manželem si především musejí vzájemně rozumět, a ona posměšně opáčila: „Jako ty s taťkou?“ Nechtěla jsem se více rýpat ve svém manželství – dceřiny bystré postřehy mě totiž nutí přemýšlet o věcech, o kterých z pohodlnosti nebo ze strachu radši nepřemýšlím. Smířila jsem se s vnitřním konstatováním, že holt je to jiná generace, má jiné požadavky a sny, než jsme měli my. Osud všech rodičů. Naše děti díky jinému náhledu na svět jsou však schopny rozetnout rodičovskou hádku způsobem, kterým bychom to sami sotva dokázali.

V jedno rozmrzelé sobotní ráno, které vyústilo v jednu rychlou vyčítavou hádku na téma Kdo by co měl a neměl dělat, šel manžel pracovat na zahradu. Má dcera se opřela o zárubně kuchyňských dveří a rozkládala: „To by si dovolovat neměl. Jdu mu to říct.“ Než jsem stačila cokoliv namítnout, viděla jsem dceru s rukama v bok u manžela, který na čas ukončil práci, chvíli s přimhouřenýma očima poslouchal, najednou zvedl ruku a vytvořil evidentně i z okna viditelnou větu. Dcera se plouživým krokem došourala domů a řekla: „Když mu to neřekneš ty, řeknu mu to já.“ „A cos mu řekla?“ Sebevědomě odpověděla: „To je jedno, alespoň to ví.“ Zajímalo mě také, co řekl on jí. „To ani nechtěj slyšet,“ odvětila neurčitě a šla sledovat televizi. Manžel začal pracovat neskutečnou rychlostí, což nebylo špatné, u oběda nemluvil a večer byl navíc pozorný společník. Možná bych se od dcery mohla něco naučit.

Nedávno mi také sdělila svou představu o partnerských vztazích: „Víš, já na kluky kašlu. Nějaký ten úlet, užít si a ták…“ To jsem taky nikdy neříkala, vždy jsem chtěla něco velkého, plného, nekončícího. Co je však lepší nevím, musím počkat, co tato životní filozofie udělá s dcerou. Možná skončí jako já a vdá se dřív, než si stačí užít a „ták“…

Když jsem slyšela recept na výchovu pubertálních dětí, potěšilo mě, že stav mého dospívajícího dítěte je shodný se všemi ostatními. Dle těchto rad se tedy na nic neptám, nic nevysvětluji a ani se nedožaduji. Když jsem tak, dosud nepoučena, učinila, dočkala jsem se totiž nakvašené výtky: „Co se o mě všichni furt staráte? Je to můj život, a já se rozhodnu, co chci a nechci.“ Tehdy jsem si musela na nezvykle živé ruce sednout, protože teplota uvnitř těla dosáhla bodu varu. Jelikož jsem narozena v Býku, věřím i tomu, že se mi z nozder vydral zuřivý dým. Vysvětlila jsem drahé dceři, že dokud bude bydlet doma, bude dělat, co rodiče řeknou, přičemž během celého proslovu jsem zvyšovala hlas. Na závěr se mi nečekaně jedna ruka uvolnila a přistála na vyděšené tváři. Vztek, kterým kontrovala dcera, byl provázen hysterickým výkřikem: „Klidně mě zabij!“ Nejen ruce, ale já celá jsem se propadla hluboko do země a totálně vykolejená jsem odkráčela k lednici nalít si destilát, aby se tělem rozlilo poněkud příjemnější horko.

Když navštívím svou matku a informuji ji o svém trápení, slýchám: „Jenom si to užij.“ Ona není normální! Ona si snad myslí, že jsem byla stejná. Já? To není možné. Přesto jsem o jejích slovech přemýšlela a vzpomněla si na jednu příhodu. Asi v patnácti jsem přišla z rande, na kterém mi dotyčný řekl, že jsem nejkrásnější a zkrátka nejlepší (tehdy mi to říkal pořád někdo, alespoň k tomu je puberta dobrá). Po návratu domů má matka seděla u šicího stroje a já jí uštědřila přednášku, že nic neví o životě, že je to něco krásného, a ona žije stupidně… Tak jsem to rozvíjela, přičemž ona argumentovala a obhajovala své dospělácké myšlenky, takže já doslova musela líčení svého náhledu na život ukončit ráznou větou: „Ty jsi ale blbá.“ Moje maminka, která mě nikdy nebila, se chopila vařečky zvící dvaceti centimetrů a šla mi napráskat. Pohled na ni mě tak rozesmál, že jsem jí schválně nastavovala pozadí a radila jí, kde mě má zasáhnout. A přiznám se, že při celém výprasku jsem se drze smála. Máti byla vyčerpaná a já věděla, že mi to neprojde. Večer se navrátil domů můj otec, který se celý život živí rukama, a jeho ruce tudíž nejsou ruce, ale lopaty. Maminka si postěžovala, a tatík šel zjednat nápravu. Čekaly mě bez jakéhokoli proslovu dvě rány, které nebyly ani tak silné, jako spíš velké. Až do večerní koupele jsem měla obličej opálený jako od moře. Jsou oba blbí, říkala jsem si a při pohledu do zrcadla se strašně litovala. Uběhlo pár let a své rodiče mám hodně ráda. Proto si myslím, že bychom měli naše děti od 14 do 17 let izolovat, aby se vztahy mezi námi nenarušovaly.

Už se těším domů. Volala mi dcera, že udělala hroznou věc, ale že to není na telefon, že až doma… Vím, co bude následovat. Perfektně uklizený byt, slušně oblečená a dokonce učesaná dcera a nějaké sdělení. Musím si koupit pouta a přede dveřmi bytu si je nasadit. „Obouruč“ by však nemuselo být tím nejlepším řešením. Možná bude rozumné pojistit se zavedením špuntů do uší. Činy a slovník pubertální mládeže jsou nesnesitelné. Přesto to vždy budou děti, kterým v žilách koluje rodičovská krev.

Pocházím z Valašska, kde jsou ogaři silně temperamentní a pomlázka se vykonává jalovcem. Vždy po Velikonocích jsme si my holky ukazovaly ďobínky a nikdy jsem nevěřila, kam se ty „mršky zelený“ všude dostanou. Valaši také házejí své oběti do vody, a protože potoky v panelácích netečou, tedy do van, kde na ně pouští studenou sprchu. Je-li žena nevhodně oblečena, tedy má-li na sobě oděv, který v mokrém stavu detailně obepne tělo, pánové teprve ocení, že přišli na správné místo. Některé Valašky si v inkriminovaný den dokonce neoblékají ani drahé spodní prádlo, aby ho ogaři při testování kvality materiálu nezničili.

Ale ať strávíte Velikonoce kdekoli, mají vždy stejný průběh. Ráno čeká ženy výprask v bytě, protože manžel má konečně povoleno uštědřit své milované pětadvacet. U mladých zamilovaných párů se mrská jemně a spíš než o boj jde o milostnou předehru. Čím déle však partneři zůstávají spolu, tím více se něha vytrácí a velikonočním výpraskem se aktivuje nahromaděné letité nepochopení. Nedovedu si představit Velikonoce v mých padesáti. To asi budu připravena s jemným obložením. Po domácím výprasku následuje pochod manžela po domácnostech jiných žen. Manželku zatím navštěvují s karabáčem a záminkou, aby neuschla, jiní muži – manželovi kamarádi. V odpoledních hodinách ženy většinou již návštěvníky nevpouštějí, protože tito jsou tak společensky unaveni, že nemají ani velikonoční nástroj. Návštěvy však stále uskutečňují v liché naději, že jednou už přece musí přijít poslední dveře.

Všem ženám připomínám, že Velikonoce mají také den odplaty, kdy mohou ženy ve jménu tradic namlátit mužům. Našim manželům je však vždy tak špatně, že většina milujících žen se slituje a nemlátí je, i když by si to někteří zasloužili.

Velikonoce jsou tedy příjemné jen pro děti. Kluci přednášejí básničky, jemně švihnou proutkem své kamarádky a za to dostanou vejce a bonbony. Proto, pánové, letos své drahé přítelkyně obdarujte básní: „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný…“ A hlavně chtějte jenom to vejce a výprask nechť připomíná milostnou předehru. Upozorňuji DOMA, nikoli u sousedů! Alkohol odmítejte, vždyť o tom se historie nezmiňuje.

Vezme-li si žena na úklid volno v práci, naloží se jí zpravidla na pohovku manžel, který si promptně také vybere volno. Nejenže nic neudělá, ale překáží a rozptyluje lákáním na kávu, televizi apod. a navíc vyžaduje teplý oběd. Trpělivá žena vše statečně snáší a příští domácí práci si naplánuje tajně bez předchozího upozornění. Také se stává, že pro samou zaneprázdněnost přípravami propuká dlouho potlačovaná manželská válka až o samotném Štědrém večeru. Žena totiž stále něco vyžaduje, většinou zasadit vánoční strom do stojanu. Muž hledá na obvyklém úložném místě, leč stojan nikde. Muž hledá stále, protože ho tam loni dal, a on tam není. Muž znervózní, neboť v televizi právě běží jeho oblíbená pohádka Tři oříšky pro Popelku. Tu však miluje i žena, a proto ji mužovo vykřikování: „Kde je ten stojan?“ rozladí natolik, že s pokřikem „Ustup!“ sama vylézá na štafle a po přeházení a rozhrabání celé police musí konstatovat to, co již předtím manžel – totiž že stojan tam opravdu není. Následuje hádka a hledání viníka, které ve šťastnějších případech končí nalezením pohřešovaného stojanu.

Může se stát i to, že stojan zůstane nezvěstným. Muž se však nevzdává. Bere starý hrnec a přitlouká ho na dřevěnou podložku, ze které měla být kdysi police, přichystá sádru a strom zasádruje do tohoto podstavce. Žena žasne a nevěří, protože právě přišla o hrnec i polici a navíc má pod stromem nevzhlednou káď sádry. Děti nic neříkají, protože obdivují otcovu vynalézavost. Někdy se děti připojí a řeknou: „Tatínku, já na ten hrnec a podložku namaluju betlém.“ Vtom žena vykřikne: „Jenom to ne.“ Děti jsou uraženy a rozladěny, protože se těšily na umělecké vyžití.

Stejná situace může nastat se zdobením. Když chybí ozdoby, vypomůže si šikovná žena vatou, alobalem a podobnými drobnostmi. Výsledkem je hnusný, ale nazdobený strom. Nejde však ani o strom, ani o uklizený byt, jde o náladu. Ta je šílená, nervozitou stoupá a jediné slůvko rázem roznítí potřebu udělat valnou hromadu a mydlit se hlava nehlava, totiž hlavně hlava toho druhého. Zasednout v takovém rozpoložení k večeři rovná se mírné katastrofě. Menší než optimální množství soli v polévce je zapáleným doutnákem k sudu vysoce výbušné únavy a podráždění ze čtrnáctidenního předešlého shonu a hektického finále. Jediným, co zběsilé rodiče často donutí odvolat válečný stav, je pláč dětí. Teprve tehdy se oba zastydí a uvědomí si, že vánoční svátky nejsou pro dospělé, ale pro děti, a těm je úplně jedno, zda z bytu zmizela i nejmenší pavučina. Jde jim o štěstí a šťastný člověk může být i v tom největším nepořádku, když jsou kolem něho lidi, které má rád.

Aby nedošlo k mýlce – vypracovaný seznam je spíš orientační než konkrétní. S přesnou představou totiž vánoční dárky nikdy nenakoupíte. Když je na seznamu napsána košile, nechtějte šedou se stříbřitými proužky a se stojáčkem. Vezměte tu, která je vystavena, snažte se však trefit aspoň do velikosti. Chcete-li koupit hrnek, nesmíte trvat na půllitrovém pucláku s puntíky atd. Pak to všechno naházím do auta, a doma dárky uložím na obvyklé místo, aby mi děti neudělaly binec ve všech skříních. Je to dobré i pro případ děravé paměti, protože svého času jsem opomněla položit pod stromek jeden dárek pro dceru. Tři dny po Štědrém dnu mi to dcera „nenápadně“ připomněla:„Mami, proč mi Ježíšek nedonesl hodinky?“ Chabě předstírajíc údiv, zmohla jsem se na otázku: „Ty je nemáš?“ – „Nemám, a můžu si je vzít?“ opáčila dcera, sáhla najisto do skříně a obsloužila se sama.

Vánoční úklid absolvujte pokud možno bez asistence manžela. Mimořádné výkony stejně nepodává a oplácet jeho pomoc bývá dražší než najmout si firmu. Čistota je sice nepsaným předpokladem úspěšných Vánoc, leč míra bývá relativní. Vyluxujte a okna místo mytí vyzdobte vánočním sprejem, ať není vidět šmouhy. V podvečer dne „D“ setřete prach a zásoby ve spíži urovnejte jen tam, kam chodí manžel pro kávu a pivo. Jinak si z Vánoc nedělejte těžkou hlavu. Buďte rády na světě a těšte se z toho, že máte rodinu. Přijde-li na scénu manželova kritika, zalepte mu ústa izolepou, bude se dlouho bavit tím, než si strhne všechny vousy. Aspoň se konečně oholí.

Většina mužů se nechce loučit s nějakými cizími lidmi, ale se svými kamarády. Vypuknou-li rozlučkové akce už v časných dopoledních hodinách, důsledky v podobě opičky či přímo gorily lze čekat už u oběda. Proto je dobré manžela nikam nepouštět. Zakázat mu to nemůžeme, proto je třeba využít ženskou lest. Například takovou, že svému drahému řeknete, že poslední den v roce musí patřit jenom vám dvěma. Bude se rozpačitě usmívat, protože takové štěstí už nečekal (ale proč, hergot, zrovna na silvestra?), ale vy si stůjte za svým. Určitě to dopadne tak, že pod záminkou pomoci vám půjde třeba do sklepa pro brambory či vynést smetí, a dlouho se nebude vracet. Tudíž je nezbytné zaměstnat ho nějakou neodkladnou činností, jež mu nedovolí opustit 3 + 1. Na silvestra už ale obvykle bývá vymalováno a vygruntováno. Co zbývá? Výzdoba bytu! Pomůcky, totiž krepové papíry, stužky, konfety a různé lesklé drobnosti, nakupte předem. Kterého muže tohle neotráví tak, že na silvestrovský „pochod“ s kumpány ani nepomyslí, ten je mimořádně tvrdá nátura.

Co když však dobří kamarádi sami zazvoní u dveří? To je problém, protože ze sebevětšího beránka se mezi kamarády stává těžký drsňák, který pevnou rukou vede a řídí rodinu a hlavně svou spolubydlící, jejíž přítomnost v bytě je ospravedlněna pouze péčí o hladký chod domácnosti. Přátelé navíc hecují a provokují. Nelehká úloha pro ženu, která chce mít na silvestra muže střízlivého! Nevzdávejte se. Předem připravte dostatek jídla a pobízejte parťáky k ochutnávkám, aby méně vypili. Bylo by naivní domnívat se, že ubráníte lednici s alkoholem. Odneste z ní však tvrdé pití a ujměte se nalévání s větou: „Hoši, budu vás obsluhovat, abyste si připadali jako doma“. Manžel nebude nic namítat, neboť si začne připadat jako pan továrník z 20. let.

Ale pozor! Musíte se vyzbrojit dostatečnou zásobou lechtivých či jinak atraktivních historek, aby se pánové nezlobili pro občasné prázdno ve sklenicích. Striktně totiž dodržujte půlhodinovou frekvenci dolévání. Pokud k vám kamarádi chodí často, jistě zaregistrují změnu, ale vyplázněte na ně jazyk, když se manžel nebude dívat. Vůbec celkově jim dávejte najevo, že jste ráda, že je vidíte, ale nikoli unešená. Nesmějí prohlédnout vaši rafinovanou lest. Jejich prohlášení: „Tady je to jak u Suchánků, jdeme“ z vás učiní faktického i morálního vítěze. Budou však manžela lákat, aby šel s nimi. Nedopusťte to. Přitulte se a zavrkejte: „Nechoď, něco jsme si slíbili.“ Tvařte se při tom pokud možno lascivně. Slib však musí být dán ráno a nikoliv běžným způsobem – přiměřeně naléhavě se dotkněte některé jeho slabší erotogenní zóny a s mnohoslibně přimhouřenýma očima zašeptejte zastřeným hlasem, že večer mu splníte každé přání. Jelikož žijete se svým manželem velmi dlouho, víte sama, co na něj platí a čím zaplatíte za jeho střízlivou přítomnost. Povzneseně ignorujte hloupé poznámky kamarádů: „No jo, dyť je silvestr“ nebo „ Velké prádlo a dnes?“ či „Nechceš to raději rozchodit?“.

Nebojte se, že se svým ranním slibem večerních rozkoší zavážete k nějakým zvrácenostem. Víme přece, jak ty rádoby hezké manželské večery končívají. V úvodu nestíháte mazat jednohubky – manžel vypadá, jako by týden nejedl a talíř má stále prázdný. Když se vám jakžtakž podaří naplnit ho alespoň z poloviny, zadýchaně klesnete vedle chotě a uchopíte ho odhodlaně za ruku, objekt vaší erotické touhy zakvílí: „Hlavně na mě nesahej, děsně jsem se přejedl.“ A do půl hodiny mžourá, až nakonec usne u televize. Velmi pěkný a hodnotný večer, jen co je pravda! Proto s jídlem také opatrně. Na řadu by měla naopak přijít vycházka, opět je však problém, kam ho zavést, aby nepotkal kamarády… Řeknu vám, který manžel přežije střízlivý desátou hodinu večerní, zaslouží gratulaci. Nejen on, ale i jeho žena.

Bratrovou ženitbou se také spojily dvě naprosto odlišné rodiny. Nadměrně živá a temperamentní valašská a intelektuální rodina švagrové. Bouřliváci se bavili ještě před požitím jakéhokoliv alkoholu, i když byli tací, kteří zaspali i oběd. Na druhé straně stolu zadumaní intelektuálové hloubavě rozebírali humorné hlášky z opačného konce tabule. Byly většinou o manželství, vlastních a již tehdy nadměrně vtipných dětech atd. V rámci přípitku intelektuálové kultivovaně přáli novomanželům vše nejlepší. Od valašského stolu povstal strýc a pronesl: „Tož ať vám to vyjde, a když to nevyjde, nic sa neděje, budete na tom stejně, jak my všichni.“ Bavili jsme se, ale intelektuálům málem upadly skleničky. Následovalo vystoupení mé druhé babičky, která se coby úspěšná divadelní umělkyně čtyřicátých let převlékla za žebračku s panenkou v peřince na rukou. Její výstup byl perfektní. Žebrala tak dobře, že novomanželé si za získané peníze koupili manželskou postel, na které měli zplodit prvního potomka. Ten však přišel na svět již za pět měsíců, tedy zadělávalo se úplně jinde a za úplně jiných okolností.

Pak stoupala hladina alkoholu a živí pánové chtěli rozveselit tiché intelektuálky na druhé straně stolu. Zprvu docházelo i k roztodivným tanečním kreacím, ale po krkolomném pádu jednoho páru se dámy vesměs začaly omlouvat, že opravdu nemohou tančit, jsouce přespříliš unaveny. Samozřejmě to vyžadovalo komentář: „Ty, co je to za baby?“ „Asi učitelky.“ „Proč nejdou dom, když je to tu nebaví?“ Opravdu jsme se dočkali a stůl měl po desáté večerní pouze jednu řadu. Opět se to neobešlo bez poznámek: „Aspoň že se najedli, když už nepili a ani sa nebavili.“ „Ty, ale sú jacísi divní, ne?“ Následovala výzva: „Zapomněli jsme se napít.“ To přinutilo všechny přítomné povstat a obrátit do sebe panáka. Nálada nabírala patřičné obrátky a jedna rodina se dostala do bujaré nálady. Teta vykládala své příhody, strýc ji neustále opravoval. Teta se naštvala a napomenula ho: „Nekecaj a daj si patáček.“ (Upřesním: lék v podobě tabletky.) „Ty mi nebudeš říkat, co si mám a nemám brát.“ „Nekecaj, ti říkám. Zítra ti bude blbě a zase to odnesu já.“ „Kdys ty co odnesla? Ty? Dyť sa se mnú máš jak v ráji.“ „No, to určitě.“ Rozhovor nabíral nebezpečné obrátky a zapojili se do něho všichni přítomní. No a skončilo to bitkou. Rodinné bitky mají vždy pouze jednoho útočníka a plno obhájců. Z celé naší rodiny se stala parta policistů, která střežila klid svatební hostiny před jediným útočníkem vysokým 1,6 metru, strýcem „patáčkem“. Nakonec se tetička namíchla, prudce uchopila strýce v podpaží a doslova ho odvlekla do pokoje. Její profesionální chvat posléze vyzkoušely na svých protějšcích všechny přítomné manželky.

Časem se nám podařilo švagrovou-intelektuálku částečně povalaštit. Umí být veselá, umí se bavit, a dokonce sama roztáčí kola zábavy. To bude asi tou svatbou. Vždyť kolik krás lidského života by jí uteklo, kdyby nepotkala mého bratra! To by ale zase mohla sedět doma, číst knihy, vést dlouhé diskuse a nemusela by spontánně reagovat na projevy prudkých hnutí mysli svého partnera. Nevím. Ráda bych se jí zeptala, ale po tolika letech od sňatku vidím svou otázku jako zbytečnou.

V mém případě se spojily dvě nadměrně živé a temperamentní rodiny, navíc manžel není pouze Valach, má v sobě i trochu hanácké a dokonce slovenské krve. Ke všemu je Beran, a já Býk. Dovedete si to představit? Dvě pozemská a temperamentní stvoření na jedné pastvě?

Vysněné místo vypadá většinou jinak než na prospektu. Opět přichází rychlá výměna: „To ses nemohla zeptat, kde budeme bydlet?“ Chytrá žena příliš neargumentuje a udržuje rodinnou pohodu. Uvnitř to však vře a po několika dnech na otázku: „Zase máme brambory?“ odpovídá bouřlivě a tříská talířky s komentářem, že se na to může vykašlat. Přichází jedna „dlouhá“ hádka, kdy děti opouštějí bojiště a v horším případě se do hádky zaplétají, čímž přebírají štafetu úhlavního nepřítele. Následuje několik bodných, nikoliv však přímo smrtelných ran do srdce, které zapříčiní, že celá rodina se rozptýlí po okolí, aby se nemusela vidět. Všichni přemýšlejí, jak by tady bylo krásně, kdyby… Co kdyby… No, kdyby tady nebyl ten druhý. Ale kdo by tam byl? A v představách přicházejí vysnění vždy tolerantní princové z pohádky a nic nevyžadující krasavice s dlouhými vlasy a poprsím, které stojí, i když žena leží.

Nastává realita a rodina se opět schází ve společných prostorách. Následují opětovné již malé „jedy“ s nepatrným úsměvem. Nikdo však nechce být mírotvůrce, a proto je ticho. Děti oba znepřátelené vytrhují z relativního klidu hláškami: „To je nuda.“ Přichází večer, kdy děti spí a manželé se nutně musejí přiblížit na velmi nebezpečnou vzdálenost. Jsou i případy, kdy manžel jde spát raději na zem, aby náhodou nemusel provádět to, čím se udobřuje. Na zemi však nevydrží déle než jednu noc, takže získá maximálně odklad. V každém případě manželská válka je pro muže jediné období, kdy žena nemluví, a většina mužů ho proto vítá se slovy: „Bože, to je klid.“ Ve většině případů však noc patří usmiřování všech znepřátelených.

Ráno po boji mají děti v hlavě úplný chaos, protože rodiče se nejen usmívají na sebe, ale děti dokonce cítí, že také ony jsou milovány. Po tolika jedech, co slyšely předchozí den, je to neuvěřitelný skok. Manželství je jeden velký extrém. Buď velká láska, nebo velká válka. Jako by nic mezi tím neexistovalo. A když to existuje, je to nazváno stereotypem a vždy přijde boj a výčitky, které po čase skončí usmířením. Rodina tímto stylem přežije celou dovolenou a vrací se domů. Pár kilometrů před domovem chytne žena muže za ruku a řekne: „Byla to hezká dovolená.“ A on řekne: „I mně se líbila.“ Dojemné. V každém případě nelžou, protože jsou šťastní, že bez větších následků přežili pár dní s lidmi, které milují. To, že se hádali, nebyla nenávist, ale zpestření stereotypu.

Pro nás děvčata jsou hádky a smiřovačky na rodinné dovolené jedno velké štěstí, protože se máme o čem bavit. A manželství, kde ve vzájemném pochopení spolu žijí muž a žena, je věčné a vděčné téma.

Mladí manželé se učí spolu žít za neustálých zásahů matinek v rolích novopečených tchyní. Není mi jasné, kdo vymyslel tak hanlivé označení pro matky zadaných dětí, ale v každém případě si to některé opravdu zaslouží. Tchyně předstupuje se svou obhajobou syna před snachu, zpočátku šlehá očima, pak i slovy a již dospělého chlapečka utvrzuje v přesvědčení, že se může kdykoliv vrátit k mamince. Je běžné, že mladé ženy odpovídají svým manželům na dotazy stejně, jako jim (dcerám) odpovídala matka, tedy v duchu: Můžeš si za to sám. To je totiž jediná možnost vyzkoušet, jak by to přijal chlap. Přijímá to špatně, cítí se ukřivděný, protože má také matku, která si ho hýčkala a předcházela. Z toho plyne, že muži netouží po hýčkání a obletování pouze spontánně – jsou k tomu odmala vedeni, a proto by si měli brát ženy, které nevyrůstaly společně s bratrem.

Matky milují své syny, protože v nich vidí toho, koho před lety tolik milovali. Navíc syn je mnohem dokonalejší, protože mu přece daly svou dokonalou výchovu. Také když se sejde rodina, je synáček obletován jako za svého dětství, a snacha, ta vetřelkyně do rodiny, která ukradla mamince jejího miláčka, je přijímána s nuceným úsměvem. Snacha to akceptuje a smíří se se svou pozicí, protože ví, že to drahouškovi doma osolí.
„Málo slaná polévka? Podej si sůl.“ Nebo: „Chtěl bys jít na fotbal? Vezmi s sebou děti, které jsi mi udělal.“ Atd. Muž je tímto přístupem naprosto dezorientován. Po určité době je však nastolena obtížně vybojovaná rovnoprávnost mezi mužem a ženou. To tchyně nejsou s to pochopit a své syny hořce litují: „Představ si, on si musí každý den stlát postel. Co dělá ona? To je přece povinnost ženské.“ Nebo: „Ona (vždy je použito „Ona“, zní to dostatečně odpudivě) lítá s kamarádkami po večírcích a ON hlídá děti. Chudáček, mohl si vybrat lépe.“ Mohla bych uvést tisíc podobných příkladů, ale je nutné všimnout si postoje otců.

Ti nadšeně vítají přenesení pozornosti na chudáčka „týraného“ synáčka, protože jsou naprosto svobodni. Veškerý manželčin zájem se upíná k synovi, a otec má klid. Po tom muži touží nejvíce, proto se nezapojují do rozvíjení „tyranských“ teorií a jen z bezpečné vzdálenosti sledují vývoj událostí. Málokterý syn si ostatně chodí stěžovat k otci. Učiní-li tak, dostane radu plynoucí z léty prověřených zkušeností: „Nedovol ženské, aby ti vládla. Vždycky toho zneužije. A smiř se s tím, že myšlení ženské nikdy nepochopíš.“ A mladý muž je tím pádem totálně zmaten. Naštěstí po letech nepochopení již vyrůstají jeho vlastní potomci, kteří na sebe vážou stále větší přízeň svých matek. Manžel se tudíž opět ocitá na druhé koleji, kde na něj čeká slastný klid. Pak se z matiček stanou tchyně a vše se opakuje.

Jsou ale tchyně, které si toto označení nezaslouží. Třeba ta má je nadmíru hodná babička, která má ráda všechny přivandrovalce, tedy ty, kteří se do rodiny přisvatbili. Někdy ji popichuji větami typu: „Důsledky tvé nedůsledné výchovy odmítám řešit, vezmi si svého syna zpět.“ Na to ona s milým úsměvem odpoví: „Jenom si ho nech.“ Kdyby byla skutečná tchyně, vzala by si ho a dělala mu svačinky, stlala za něj postel, nevyčítala by mu kocovinu z flámu, vařila by jeho oblíbená jídla, a nikoliv to, co dovoluje ekonomická situace rodiny – zkrátka měl by vše povoleno a nic zakázáno. Přesto je hezké, že muži mají zastání u svých matek, protože v některých rodinách to vypadá, že jiná ženská je snad ani nemá ráda. Protože když ráda má, uzná i svou tchyni. S tchány si snachy vždy rozumějí, protože mají jedno společné: nejsou zaslepeni fantastickými, dokonalými, milými a úžasnými synáčky.

Normální řidiči jsou ti, kterým řízení nedělá zvláštní radost. Jedou, protože se potřebují přesunout za prací, k lékaři, na úřad apod., zkrátka z místa na místo.

Nervoni jsou profesionální řidiči, kteří tráví na silnicích většinu času, a proto dokonale ovládají řízení, čímž jsou paradoxně nebezpeční. Nadto zastávají názor, že za volantem služebního vozu není nutné chovat se slušně nebo opatrně, neboť veškeré náklady spojené s údržbou hradí zaměstnavatel. Takže riskantně předjíždějí, troubí, nedodržují pravidla, myškují a s oblibou testují výkonnost vozu.

Čepičáři si své nelichotivé označení vysloužili díky teplotě uvnitř starých kár, které vlastní, ať je to škodovka, trabant, polský fiátek apod. Teplota vozu zpravidla neumožňuje odložit kabát ani čepici. Proto zezadu vidíte pouze čepici a zpětné zrcátko. Čepičáři jsou také sváteční řidiči, kteří si zřídkavou jízdu vychutnávají. To znamená, že se plouží čtyřicítkou středem vozovky, čímž dopřávají sobě i ostatním uhoněným relaxační pohled na pasoucí se srnky, jestřábí lov na potkana či zajíce stříhajícího ušima.

Profesionální řidiči nemají čepičáře v lásce a – poslušni přirozených sklonů stát se strážci pořádku na cestách – snaží se je umravňovat, a tedy vytlačit silou argumentu (či spíše svého silného vozu) na jejich místo za pravou krajnicí. Malí čepičáři se ovšem mstí, jak to jde. Na vozovce jako mlat jen málokdy uhne slabší vůz silnějšímu. „Blbečku, kdoví, kde jsi na to auto nakradl, a teď tady budeš machrovat,“ říkají výmluvně pomstou zkřivené nenávistné obličejíky pravých čecháčků.

Řidičů-vtipálků je na našich silnicích jako šafránu. To jsou ti, kteří na sebe blikají, posunkují na krasavice za volantem či na sedadlech spolujezdkyň, pořádají honičky atd. Jedna taková honička se spustila kvůli vtípku, kdy řidič pozdravil protijedoucího kolegu vztyčeným ukazovákem a malíkem. Z klidného řidiče se rázem stal italský nervoň, který se skřípěním starých pneumatik otočil a na komunikaci třetí třídy se jal stíhat vtipálka rychlostí Michaela Schumachera.

Říká se, že civilizace nás jednou pohltí. Opravdu je smutné, že se mlčky míjíme v plechových krabicích, ale samotné chování za volantem mnohdy hovoří jasnou řečí. Proto až vás příště bude chtít nějaký nervoň vytočit, zapněte v plné rychlosti nečekaně světla – rozsvítí se zadní světla, a on si bude myslet, že brzdíte. Až narazí hlavou do palubní desky, třeba se mu rozsvítí. Neslušné posunky vynechte. Jednak nevíte, s jakým bláznem máte tu čest, a pak – slušnost je vlastností velkých lidí a řidičů. Stejně jako tolerance a respekt. A taky si uvědomte, že střet džípu se skořepinou končí většinou pomačkaným nárazníkem džípu a zrušením skořepiny. Závodit by měli jen závodníci, a to pouze v místech pro závody vymezených. A tam by se měly ctít zákony fair-play.