Když má dcera vstoupila třináctým rokem do puberty, říkala jsem si, že to tři roky vydržím. Tři roky jsou pryč, a puberta neustupuje. Mám velké štěstí. Manžel vyšel z puberty krátce před nástupem dceřiny a po dceři bezprostředně následuje druhé dítě. Pak ale, a to si slibuji, vstoupím do puberty já, abych jim to vrátila i s úroky.

Jelikož dcera má stejně pubertální kamarády, mohu o pubertě napsat leccos. S puberťáky se buď válíte smíchy, nebo je vám do pláče. Normální stav neexistuje. Když mají dobrý den, jsou veselí, milí, vtipní a oproti manželským partnerům i zábavní. Když je chytne blbá nálada, začnou škubat rameny, pohazovat hlavou, negovat vše, co kdo říká – zkrátka promění se v zabýčené berany. Toto slovní spojení jsem vymyslela díky zvěrokruhu, kdy já žena Býk žiji s mužem Beranem. Tato dvě znamení jsou tak temperamentní a živá, že nesoulad mezi nimi může být označen pouze jako zabýčený beraní postoj. Tu nejhorší představu o něm výtečně naplňuje má dcera. Přijdu domů, v zámku klíč a na bouchání nikdo nereaguje, protože diskotéka v dětském pokoji je tak hlasitá, že ji slyším už z chodníku. Po pěti minutách, které s mým krevním tlakem dělají divy, se ozve šramot. Dcera stojí ve dveřích a ležérně se táže: „Proč si neodemkneš sama?“ Následuje odseknutí, že tento úkon lze provést pouze za předpokladu, že v zámku není klíč. „On tam nebyl. Ti za to nemůžu, že neumíš odemykat.“ Teď může následovat jediné, totiž bacit dceru mezi oči.

Jeden můj známý říká: „Puberťáka musíš prásknout hned, jak ho chytne třepání a škubání. On se probere a je schopen přemýšlet.“ Jenže fackovat takové klacky není nic snadného. Ono je to totiž nebolí. Nedávno mi dcera po fyzickém výchovném zákroku řekla: „To je všechno?“

Mohla bych zvolit brutálnější metody, ale obávám se, že má spravedlivě rozhořčená pravička by ze střetu s mladým pevným tělem samý tuhý sval a šlacha nevyšla vítězně. Jinými slovy – násilí na puberťákovi není nic příjemného. Mé ruce se zbarví do ruda, ale kýžených výsledků nedosáhnu. Tlapy otců ještě nedokážou nahnat strach, matčina napřažená ručka leda dobře pobaví. Bavili se jednou dva pubescenti: „Ty vole, ta moje matka je úplná kráva. Víš, že ona si myslí, že budu furt doma? Hraje si na bachaře nebo co?“ Odpověď: „Nic si z toho nedělej, já mám i fotra bachaře.“

Jsou vzácné chvilky, kdy rodič zjistí, že dítě naslouchá. Tehdy rodič volí slova, skládá je k sobě tak, aby dítě pochytilo co nejvíce. Rodič se tetelí a říká si: Sláva, je z toho venku, už dostal/a rozum. Prásk. Dítě odkráčí ven a vrátí se stejný fracek. Výchova je zkrátka jen pro náročné. Vše znovu a pořád dokola. Nedávno jeden známý pronesl: „Ten můj zmetek nic nedělá, jenom se válí. Problémy se na něj hrnou ze všech stran, a on chrápe do oběda. Já mít problém, jestli prolezu, nebo neprolezu školou, tak hrůzou nespím.“

Matinky jsou v procesu výchovy syna-puberťáka často za komické figurky. Skáčou kolem fracků, nenechají je nic dělat v domnění, že je za to budou synáčkové milovat. Omyl. Pouze vychovají budoucí snaše těžkého psychického teroristu. Také dcerunky na tom nejsou nejlépe, osvobodíme-li je od ponižujících domácích prací. Nikdy nepochopí, že je to každodenní nutnost. Když má dcera uklízí v bytě, řvou na plné pecky Scooter (již název této skupiny říká své). Má nervová soustava trpí, dcera tančí, sem tam něčím práskne, protože hudba si to žádá. V rychlém tempu rychle pracuje, takže výsledky se nedostavují. Někdy (často) vyvede něco nepatřičného, a schytá práci navíc, třeba čistit chodníky od trávy. Pohled na ni je úžasný. Na uších sluchátka, v ruce nožík nejmenší velikosti a vsedě uřezává travičce vlásky. Když to sleduju, mám dvě možnosti. Opět jí jednu vrazit, nebo ji poslat k sousedům, aby jí přibylo tolik práce, že by se nemohla flinkat. Když jí ukážu, jak se to dělá, líně se otočí a řekne: „Snad to můžu dělat jak chci, néé???“ Kdyby měla jenom kecy, ale ty škleby! Nejúčinněji na mě působí škleb, kterým mi dcera oznamuje: „Tak, co bys chtěla… si myslíš, že to udělám, né?“ nebo „No rychle se vykecej, nemám tolik času.“ Totálně odzbrojena vyklízím bojiště, neboť hlas začíná při každém pohledu na dceru přeskakovat do nebetyčných výšek a z hlediska prevence nového stresového stavu si delší pobyt vedle své puberťačky nemohu dovolit.

Z toho přijdou chvíle, kdy naše děťátko je k sežrání. Je miloučké a hodné. Tyto chvilky je potřeba vychutnat a těšit se, že snad nikdy neskončí. A ony končí, a to zpravidla předčasně. Naše děti jsou totiž neskutečně odolné a vlastně pořád stejné. Napříč stoletími, puberta s nimi lomcuje stejně. Už se těším, až všichni rodinní příslušníci budou z puberty venku a konečně přijdu na řadu já. Po příchodu z práce švihnu s taškou do kouta, budu drze negovat manželovy připomínky stran večeře, budu mu soustavně radit, jak si má užívat a zejména mu neopomenu vysvětlit, že žije totálně stupidní život. Škoda, že už u toho nebudou mé děti, asi půjdou za svým štěstím, ale těm to vrátí jejich děti. Pořádek musí být.