Nechtěla bych být učitelkou. Můj smysl pro spravedlnost by narazil do prvního rodiče, který by mi sděloval, že jeho synáček není nepřipravený lajdák, ale má od psychologa potvrzené, že má školní fobii.
Nevím, jak taková vypadá, ale vím zcela jistě, že jsem ji měla i já a moje děti také, alespoň ta prvně narozená dcera stoprocentně. Nesnášela školu, jediné, co ji bavilo, byla hodina tělocviku a přestávky. Jinak svou školní docházku hodnotí, jako obrovský kopr a ztrátu času.
Rozdíl mezi námi a dnešními dětmi je v psychologickém zkoumání. Neřekneme, že dítě je líné se učit, hledáme příčiny, proč ho to nebaví. Nebude to tím, že děti učení nebaví, protože to nejde jednoduše? Kdyby učení šlo, jako stavba kostek, kdy člověk pochopí systém a pak může stavět hrady a zámky, děti by se učily rády. Ve škole se však naučíme psát a hned k tomu chtějí, abychom uměli i počítat. Ale to jsou dvě naprosto neslučitelné, různorodé aktivity, které malý mozek dítěte za prvé vůbec nepotřebuje k životu, kostky vám to nepostaví, za druhé si to nedokáže představit a za třetí to leze tak těžko do hlavy, že časem děti začnou závidět zvířatům, že žádné školy nemají. K čemu by jim to taky bylo, když celý den si chodí lesem, pak sežerou někoho slabšího a usnou pod stromem? Tedy tvrdím, že všechny děti přicházejí na svět se školní fobií.
Další moderní termín je hyperaktivnost. Nejde o nic mimořádného, jen se dříve všem divokým dětem s nezřízenou touhou po pohybu, říkalo malý blázen, dnes jde o dítě hyperaktivní, což je terminus technikus, který omlouvá neposlušnost, drzost, nepoddajnost a nezřízenou lačnost po tom, něco vyvést a získat za to potlesk všech zúčastněných.
Také termín porucha pozornosti není nic jiného, než že dítě fakt nebaví poslouchat, co učitelka říká, protože tomu to nebohé dítě nerozumí. Koho by bavilo poslouchat něco třeba o láčkovcích? Když to však nechci poslouchat, tak si stačí postěžovat doma mamince s nefalšovaným pláčem a opravdickými slzami, a ona se poradí s učitelkou, která skutečně sdělí, že když vysvětluje dětem látku, synáček hledí z okna a neposlouchá, a maminka se zděsí, cože za příšeru se usídlila v hlavě nebohého chlapce.
Návštěva psychologa vypadá tak, že po několika obrázcích, odpovědích a prověřeních je na světě diagnóza: porucha pozornosti. Maminka přiběhne do školy a předá papír učitelce, aby s dítětem měla trpělivost, protože ono není líné a nepozorné, ono je jen jinak lehce postižené.
Kdybych bývala byla učitelka a rodiče by mi nosili tyto papíry, vyžádala bych si možnost týdenní hospitalizace dítěte v nějakém speciálním zařízení zatím bez mříží, kde by byla povinnost ráno v 6 h vstát, v 6,10 h cvičit, v 6,45 h snídaně, v 7 h odchod do školy (alespoň 1 kilometr pěšky), vyučování do 13 h, pak oběd, od 14 h kroužky a doučování, které by končily až v 17 h, od 18 h příprava do školy, v 19 h večeře, od 20 h četba v posteli a po týdnu by dítě s poruchou pozornosti, školní fóbií i hyperaktivností přišlo domů a vědělo by, že když bude mít poruchy psychologem potvrzené, skončí v nápravném zařízení, kde skutečně být nechce a stalo by se vzorným studentem a psychologové by neměli, co žrát, řečeno slovy klasika.
Nedivím se, že české školství skomírá. Nedivím se, že kdo má větší ambice, než ve čtyřiceti skončit s tikem v oku, opouští školství a zůstávají v něm časované bomby, které když explodují, je to na trestní oznámení. Učitelky by měly být státem chráněné. Stejně, jako za socialismu byli zvýhodňováni horníci, protože se vědělo, že jejich práce naruší jejich zdraví i osobní život.
Učitelé jsou totiž dnes a denně, každou hodinu konfrontováni s malými teroristy, kteří se jim smějí do očí. To ustojíte rok, pak oželíte i 3 měsíce prázdnin a sednete si do kanceláře, kde zvedáte telefony a říkáte: ano, vyřídím. Při této činnosti je mozek v klidové hladině a je možné docílit toho, že tik v oku konečně utichne.
Také rozpravy s rodiči, tváří v tvář, kdy obě strany sebou pohrdají, je o maximálním oboustranném utrpení. Učitelky jsou tak vystresované, že když mají říct, co dítě ve škole vyvádí, neví, kde začít, což je rozprava, při níž rodičům zůstává rozum stát, protože učitelka vlastně nic konkrétního neříká.
Přesto nezoufejme. Ony ty naše děti nebudou ani prezidentem, nebudou ani pracovat v největší české firmě, dokonce ani se o ně firmy nebudou rvát, budou rády, když vůbec bude někdo ochotný se s nimi otravovat a rozpohybovat jejich líné tělo jakoukoliv smysluplnou prací, protože dnes většina mladých je tak rozmazlených, že se jim vlastně pracovat vůbec nechce. A když někdo leží většinu času u počítače nebo u telky, pátek a sobotu prokalí, k tomu opravdu stačí umět číst a psát.
Přesto bych ta nápravná zařízení pro děti do 15 let nechala zřídit. Pak už jsou pasťáky. Když už EU financuje kdejakou hovadinu, tak proč by nemohla zafinancovat budoucnost národa. Prospělo by to všem. Kdyby totiž taková zařízení existovala, rodiče by do něj vodili své děti dobrovolně a byli by ochotní za takovou výchovnou službu i platit. To by mohl být skvělý byznys.