Totalita 21. století: Lidé se bojí mluvit o své práci, mají to zakázané

Žijeme ve svobodné době. Máme svobodu slova, tedy svobodné novináře, kteří se však trošku škrtí na vodítku, které jim uvazují tiskové odbory. Získat dnes informace není tak nemožné jako za komunistů, ale je to stále těžší, i když internet udělal z novinařiny ráj informací.

Když nahlédneme do regionálních informačních kanálů, zjistíme, že většina zpráv je jaksi dublovaná. Když o tématu napíše jeden, vyjde mnohdy na slovo shodný text někde jinde. Člověk se domnívá, že předkladatelé informací se zrovna potkali v tématu, přitom jde jen o umění kopírovat a vkládat text, jde o přetisk tiskové zprávy. Také čtenáři začínají být rozladění, protože když si pustí televizi, rozhlas, internetové zprávy, pořád slyší a čtou jedno a to samé.

Probírá-li se statistika dopravních nehod, píšou o tom všichni, stejně jako o počtu drogově závislých apod. Ano, to jsou všechno tiskové zprávy převzaté různými médii, aniž by mnohdy o poslání sdělení kdokoliv přemýšlel, dal si se zpracováním informace jakoukoliv práci.

Za přetisk tiskových zpráv samozřejmě každý tiskový odbor zatleská, protože novinář se stal slepcem, který bez jakékoliv myšlenky zveřejnil vše, co úřad potřeboval sdělit světu. Kdo si dovolí ze zprávy použít jen fakta a doplnit si další vlastní zdroje, stává se nepřítelem úřadu a hlavně tiskového odboru. Přitom smyslem novinářské práce není přetisk, ale myšlení. Novinář musí díky svým znalostem prostředí, děje, situací dát slovům směr. On musí poskládat fakta tak, aby čtenář získal ucelenou informaci, nikoliv aby sloužil komukoliv, kdo má jediný zájem: vypadat jako bezchybně fungující dokonalý stroj.

Když se po roce 1990 otevřely dveře informacím, které komunisté vůbec neposkytovali a cíleně je tajili, vše bylo obdivné, neuvěřitelné, poučné, zkrátka fascinující. Z každých novin i časopisů byl člověk nadšený, protože obsahovaly nové informace, doposud nepřeříkané svižným, živým, stylisticky čistým novinářským jazykem. Také svobodní lidé byli i na úřadech a s radostí vyprávěli novinářům, co trápí jejich profesi, domlouvali se s novináři na strategii, jak nejlépe vysvětlit čtenářům „jádro pudla“.

Dnes se novináři nedomluví s nikým. Sem tam se najde partyzán na úřadu, který naznačí, že cesta problému vede tudy, ale hned dodá: „Hlavně o mně nikdy nikde nemluvte, přišel bych o práci.“ A to může vláda dělat kolik chce práskačských webů, ale ti, kteří vědí, veřejně mluvit nemohou. Jak se lidská historie v různých obměnách pořád dokola opakuje…

Novinářská profese je z pohledu množství informací mnohem jednodušší díky tomu, že úřady mají plno povinností, co a jak musejí na internetu zveřejnit.  Čtenáři těchto úředních sdělení však vesměs nemají šanci zjistit, o čem to vlastně je.

Stejně tak tiskové zprávy jsou tak sladké, že lépe se vždy budou čtenářům číst články s nějakou dějovou zápletkou plnou lidí (ne politiků a lidí z radnice). Nebudou-li novináři přebírat stovky informací, přemýšlet o nich, párovat je a hlavně vymýšlet jejich jednoduchou snadno pochopitelnou reprodukci, přestanou se lidé zajímat o to, co bude, je i bylo.

Novináři dělají informace čtenářsky přitažlivé a srozumitelné, čtenáři novinovým článkům rozumějí a dokážou si z nich sami vyvodit, co to pro ně znamená. Bohužel i skutečných novinářů začíná být jako šafránu. Zato informací je nadbytek, jelikož za novináře se dnes vydává kdekdo, i když vlastně sám nic nevymyslí, nenapíše. Embargo na informace navíc uzavřelo před světem úřady i instituce, stejně jako za totality, v níž ti nejvýše postavení neměli žádný zájem na tom, aby se mluvilo o čemkoliv, co ti nahoře neumějí a nezvládají.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>