Když se společnost zastaví, pocítí to všichni

Poslední týdny žijeme v negaci. Koronavir ukázal, jak moc jsme závislí na jednání druhých. Když se nákaza začala šířit a i komunistická Čína byla nucena odtajnit zatajované, po pár dnech vyšlo doporučení, aby Češi nejezdili do nakažených zemí. Češi mají problém s autoritami všeho druhu, proto mnozí do nakažených oblastí vyjeli.

Žijeme v demokratickém zřízení a vydat pokyn: „Zakazuje se“ znamená zaplatit všechny ztráty, které souvisejí s něčím rozhodnutím. A politici dokážou dohlédnout, kolik by to v zárodku stálo, kdyby hned zakázali. Proto se vždy „doporučuje“, a když už tomu tak je, není radno informaci zlehčovat. To jen propříště.

Pár dnů nato začaly jarní prázdniny a s nimi dlouho dopředu zaplacené dovolené. „Kdybych věděla, že zůstanu 14 dnů v karanténě, nejela bych tam,“ řekla jedna z návštěvnic italského střediska. Když přeložíme tuto větu, bylo jí ukradené, že by mohla dovézt do země virus, a nakazit blízké, známé, lidi, které by potkala v obchodě. Vadila jí osobní karanténa. Zajímalo ji jen JÁ.

Izolace všech, kdož byli v nakažené oblasti, zase umožnila mnohým vyzkoušet si na vlastní kůži diskriminaci. Je nepříjemná, lidé s vámi nechtějí sedět u stolu, být v místnosti, mluvit už vůbec ne… Snad se alespoň někteří Češi chytnou za nos a uznají, že do společenské nemilosti je možné se dostat, aniž dotyčný chápe souvislosti, a dostat se zpět vyžaduje pochopení společnosti. A my všichni jsme ta společnost.

Také se zavřely školy. Rodiče nad uzavřením škol zaúpěli, protože mít doma 14 dní školáka, znamená starat se o něj. Třeba si nejhlasitější kritici českého školství uvědomí, že kdyby školy nefungovaly, museli by se rodiče mnohem víc starat o děti, které přivedli na svět.

Pořád se stupňuje ohrožení, které z Číny přišlo až k nám. Svět je otevřený a nic jiného než izolace v případě virové nákazy nepomůže. Kdo žije z příjmů z cestovního ruchu, je šokován, co neviditelný vir může udělat s jeho tržbami. Stejně nejistí jsou i majitelé místních restaurací, stejné problémy řeší všechna zábavná střediska, která v době blahobytu měla jistou budoucnost.

Kolečko se zadrhlo. Zakazuje se, zastavuje se a konečně se ukáže, jak moc jsou důležití ti, kterým se doposud nepřidávalo, nepomáhalo, jen se od nich bralo. Firmy stály vždy na okraji zájmu politiků a teď jim budou muset pomoct, protože bez nich nemají na rozdávání.

Tato situace také dokazuje, že nikdo z nás nehraje prim, nikdo z nás nemůže prodávat své zboží, když není komu, nikdo z nás nemůže chodit do práce, když někdo jiný nepečuje o jeho děti, nikdo nemůže vydělávat peníze, když lidé jsou doma a neutrácejí. Všichni jsme závislí na všech, vše souvisí se vším. Proto lidé z vyspělé Evropy říkají: „Jen ať se daří všem! Pak můžu vydělávat.“

Kdyby lehkovážní lidé nejeli do nakažených oblastí, bylo by nakažených v Česku méně. Kdyby jich bylo méně, nemusely být zavřené školy. Kdyby Češi dodržovali karanténu, nerostla by křivka nakažených tak rychle. Na kdyby se však nehraje. Vše je tak jak je a nám všem nezbývá nic jiného, než se smířit se vším, co má vést k tomu, aby ostatní netrpěli nemocí, která slabší jedince s dalšími jinými nemocemi může i zabíjet.

Také bychom si měli příště odpustit švejkovské znevažování všeho, co kdo říká. „Proč bych měl být doma, když jsou otevřené hranice a Italové se procházejí po Praze“. Infekce se v ČR rozšířila po návratu českých lyžařů z Itálie. Konspirační teorii, že vir do Číny poslali Američané, ani nezmiňujme. Znevážili bychom vše, čemu se říká informace. Tuto a stovky jiných vykonstruovaných lží vymýšlí člověk, který žije v izolaci a už rok neopustil svůj byt.

V každém případě bychom měli tuto situaci přijmout jako poučení pro budoucnost, celospolečenské zastavení nás všechny nutí uvědomit si, jak moc jsme závislí na tom, kde a s kým žijeme. A až nám bude zase dobře a věřme tomu, že bude, poděkujme všem kolem sebe, že nežijí v nečistotě, že naši sousedé nejsou zdrojem nemocí, na něž neexistuje lék, že vůbec existuje věda, která nás chrání před námi samými, že žijeme v zemi s vyspělou zdravotní péčí, že můžeme chodit ven mezi lidi za sportem i zábavou, že se někdo stará o naše děti, že mohu chodit do práce, že je venku bezpečně, že zase můžeme sedět s lidmi u jednoho stolu, povídat si s lidmi na ulici…

Díky koronaviru už víme, co stojí za dočasné omezení sebe sama pro zachování všeho, co máme tak rádi.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>