Už je to zase tady. Politici nám zase slibují, že dají zemi řád a vládu schopných, že zastaví zadlužování země, zvýší platy či rodičovskou, dostaví dálnice, budou vést rozumnou zahraniční politiku…, no prostě zadejte do internetu volební program všech politických stran v různých letech a vyjde vám, že nejde slíbit modré z nebe, ale jen to, co se dobře poslouchá. Rozumný volič však na řečičky moc není, už dávno ví, že je to jen hra se slovy, protože v Poslanecké sněmovně se schopný politik pozná podle vyjednávacích schopností, jednotlivec nic nezmůže. Kdo neumí jednat, jen slibuje.

Osobně svádím s kamarády velké politické bitvy. I chytří lidé mi tvrdí, že nechodí k volbám. Vždy zuřím, protože jsou to právě oni, kteří kritizují chod věcí veřejných, zajímají se denně o to, co udělal Babiš, co řekl Zeman (aleluja), dokážou tedy rozumnou dedukcí dojít k rozuzlení: Toto chci, nebo Toto nechci. Tvrdí však: „Nemám koho volit.“ Představme si Poslaneckou sněmovnu a rozdělme si ji na bílé vrány – to jsou ty, které vládnou, kterým se podařilo nějakou lištkou dohodičkou dojít ke shodě, a černé vrány, které skončily v opozici, což jsou hoši a dívky, kteří mají jedinou práci, kritizovat, co blbého bílé vrány udělaly. Je to jako by ve sněmovně pořád  hrála Sparta se Slavií. A my voliči jsme návštěvníky jejich fotbalových utkání, v nichž bojují dva rivalové, kteří se nenávidí.

Proto se dělíme na Babišovce, AntiBabišovce, Zemanovce a anarchisty… A stejně jako při utkání máme někdy chuť zvolat: „Nechejte toho, vždyť jde o fotbal/o budoucnost naší země.“ V každém případě být sparťanem nebo slávistou vyžaduje schopnost bojovat za svůj team. Je mnoho diváků, kteří nefandí nikomu, přesto na fotbal rádi chodí, protože je to zábava. A stejnou zábavou je i česká politika. Díky ní máme tolik diskutabilních témat, protože se ve sněmovně mísí názory. A když se o názorech bavíme, docházíme k rozuzlení, že toto by mohlo být dobré a toto špatné. A i my jsme silní v argumentech pouze tehdy, dokážeme-li sparťany přesvědčit, že slávisté hrají hezký fotbal. Nechodit k volbám je stejné, jako mít rád fotbal a nechodit na něj, nedívat se na něj v televizi, nemít tým, který nám dává naději, že prožijeme 90 minut emocí.

Politika budí vášně a přiznejme si, že vystoupit veřejně a říct světu:  Nesouhlasím se slávisty“ vyžaduje odvahu a všichni, kteří tak dělají, jsou pod každodenní palbou kritiky druhého tábora. Politika je velmi vysilující práce. Nehraje se ani oněch 90 minut, ale celé volební období, 365 dnů v roce. Kdybychom neměli rozumnou politiku, měli bychom tady poměry jako v Afghánistánu, Venezuele, Bělorusku…

A pokud víme na 100 %, že toto nechceme, musíme být součástí volby, z níž se rodí bílé a černé vrány, sparťané a slávisté. A jakým klíčem si vybírat, komu dáme hlas? No přece podle toho, kdo stojí v čele kandidátky, což jsou lidé, kteří by mohli usednout do ministerských křesel. A i když si můžeme říkat, že pan profesor je neslaný a nemastný a naproti tomu volný poslanec je hulvát, již u tak jednoduchého srovnání nám vyjde, kdo je větším a kdo menším zlem pro budoucnost české země.

V těchto volbách máme jednu jistotu. Voliči mají velmi krátkou paměť a rozhodují se instinktivně. To znamená, že ti, kdož chodí k volbám, zase k volbám půjdou a zase z toho bude plichta, stejně jako předchozí volební období. V říjnu se ukáže, kolik otrávených a znechucených voličů, kteří přestali chodit k volbám, se opětovně rozhodne být těmi rozhodujícími hlasy, které budou mít sílu zvrátit plichtu.

U stagnujících voličů máme jednu jistotu. Nevěří politickým lákadlům, umějí i bez nápovědy vidět, kdo je a není slušný člověk. A i když se nám to zdá neuvěřitelné, tak slušným politikem byl třeba Petr Nečas, který se však stal obětí – do té doby – nečekané podpásové politické hry, kdy byl sundán z vedení země, i když dodnes se kromě kabelek pro jeho tehdejší milenku na úřadu nic nekalého neprokázalo. Už tehdy začala politická hra, v níž kvalita lidí je nepřekonatelný problém pro zákulisní hráče, kteří potřebují mít v politice tvárné a lehce vydíratelné lídry. Proto dejme hlas slušným lidem, kteří na nás působí jako slušní lidé. Kdo má morální hodnoty a kultivované vystupování, není žvanil a rozumbrada, ten dokáže rozeznat, kdy jde o hezký fotbal a kdy je nutné písknout faul.