V nemocnicích leží vesměs neočkovaní lidé, kteří žádají lékaře o jakoukoliv pomoc, jsou ochotní si nechat píchnout cokoliv, jen aby se mohli znovu nadechnout, začít dýchat jako zdravý člověk. Tak vypadá nemoc s covidem-19, který tak nesnášíme, protože nás pořád omezuje, nutí nás dělat věci, které dělat nechceme.

Přitom vesměs tito nemocní na přístrojích byli až do hospitalizace odpůrci všeho covidového, zpochybňovali vyvinuté vakcíny, posmívali se, když bylo sděleno, že stačí jedna vakcinace na pět let, a již po pár měsících to bylo vyvráceno. Pokládali posměšnou otázku: „Proč nám to neřekli?“ Hned dodávali odpověď: „Protože to nevěděli. Oni totiž vůbec nevědí, zda bude potřeba tří či pěti vakcín.“ Abychom pochopili, v jaké situaci se nacházíme, zkusme si to představit na všední a nám tolik známé situaci.

Žijeme spokojený život, vše nám vychází, rodina i práce jsou v naprostém pořádku. Pak se „něco“ stane, přijde „něco“, s čím jsme nepočítali, co jsme ani ve skrytu duše nepředpokládali, a proto musíme řešit situaci, abychom zachovali existenci rodiny či existenční jistoty. Snažíme se problém zastavit jedním řešením, to však nefunguje, tak zkusíme druhé, to také nefunguje. Děti se nás začínají ptát: „Proč jste nám neřekli, že máme problémy?“ A rodiče odpovídají: „Nemohli jsme vám to říct, zbytečně bychom vás vystrašili, ohrozili, nechtěli jsme vás uvádět do nejistoty. Snažili jsme se dělat to nejlepší, co jsme v dané situaci považovali za nejrozumnější.“ „A co budeme dělat? Jak je možné se vrátit zpět, než problém přišel?“ ptají se děti a nejasná odpověď dospělých jen naznačuje: „Ještě můžeme udělat ,toto‘, třeba to vyjde…“

Pokud se nám nedaří zastavit covid-19 v jeho šíření, musíme se s ním naučit žít. Stejně jako v běžném životě jsme nuceni se omezit, přizpůsobit, žít dál v jiných podmínkách, protože návrat zpět se časem zdá nereálný.  Vždyť každý z nás už ví, že na žádný problém neexistuje jednoduché řešení, nebo že každé řešení čehokoliv vždy ovlivní sled budoucích událostí. Kdo by dokázal vytvořit seznam účelných a účinných řešení na  cokoliv, dostal by za to Nobelovu cenu.

Pokud jsou v nemocnicích ve většině neočkovaní lidé, dokazuje to, že očkovaní se nedostanou do nemocnic, což je hlavním cílem toho, aby nebyla ochromena zdravotní péče. Když se totiž nebudeme věnovat operacím, všichni necovidoví pacienti budou mít problémy, bez operace nemají šanci se dostat do stavu bez bolesti. Musíme tedy vše udělat pro to, abych „já“ „nebyl/a“ tím, kdo zatíží zdravotnictví. A proč právě já? Protože každý z nás je součástí řešení.

Je smutné se dívat na Slovensko, které se jako malý stát nachází ve stavu nouze, kdy lékaři budou v nemocnicích rozhodovat o neočkovaných, které připojí na přístroje, a nad kterými udělají pomyslný křížek. Nechtějme následovat Slovensko, nebuďme kritiky něčeho, čemu nemůžeme rozumět. Vyhodnoťme situaci a potlačme cílené dezinformace, vždyť už máme důkaz, že očkovaní lidé nekončí na přístrojích. A pokud i očkovaný může nakazit očkovaného, opět je téměř jisté, že ani jeden z nich nebude bojovat o přežití. To se zatím ukazuje jako jediná cesta, která z covidu-19 může udělat chřipku, s níž jsme se po mnoha letech – taktéž dlouhého lékařského vývoje – naučili žít. Celý svět hledá účelná řešení pro zastavení covidové tragédie.

Nedaří-li se to lidem, kteří se léčením nemocí zabývají, je do nebe volající, jak si vůbec může někdo myslet, že ví to, co oni nevědí. Možná je dobré připomenout, že od roku 1981 na taktéž vir s názvem HIV, jenž způsobuje AIDS, dodnes neexistuje lék, všechny léky jsou teprve ve stadiu klinické studie. Tedy i po čtyřiceti letech je jedinou bezpečnou ochranou před AIDS tolik dnes zmiňovaná prevence.