Zkusme si představit, jak by vypadala příroda, kdyby zvířata uměla používat počítač. Fantastickou věc, do které napíšete dotaz a hned dostanete desítky informací. Díky nim se lidé umějí lépe vyznat ve světě. I když, jak kdo. No nic, vraťme se ke zvířatům. Psi když se potkají, tak se očichají. Zjišťují, co je kdo zač, kdo jim nevoní, na toho vycení zuby. Kdyby si psi načetli psí plemena, věděli by i bez očichávání, že vlčák je chytrá šelma, ratlík pošuk a dobrman hovado nevyzpytatelné.
Pak by vycházky čtyřnohých v parku vypadaly následovně. Vlčák je vždy povznesen nad ratlíky, ale ratlík řve i na toho největšího psa, který na překousnutí ratlíka potřebuje asi tak dvě vteřiny. Kdyby však měl ratlík doma YouTube a zhlédl by videa rozškubaných psů, nedovoloval by si. Ve zvířecím digitálním světě by poté ratlík potkajíc vlčáka přešel na druhý chodník, vůbec by se na vlčáka ani nedíval, aby ho nevyprovokoval svým pohledem, a měl by jediné přání – stát se na čas neviditelným.
Jenže Google pro lidi a zvířata by nemohl fungovat stejně. Kdyby ratlík googlil informace o dobrmanovi, výsledkem by bylo, že mu začnou chodit nabídky na dobrmaní obojky, kosmetiku, pelíšky…, a co s tím ratlík? To dá rozum. Kdyby však existovala psí sociální síť, ratlík by si vybral v počítači psí fenečku, tu by stolkoval (sledoval , aniž by to věděla) tak dlouho, až by měl informace o celém jejím rodokmenu, minulosti i současnosti, až by se osmělil a poslal fenečce žádost o schůzku.
Psí krasavice by okamžitě vygooglila kosmetiku, díky níž by mohla být pro ratlíka krásná, projela by si totiž stejně jako on veškerou ratličí historii i současnost, takže by nabyla přesvědčení, že jde o toho nejlepšího z nejlepších. Když už se tito dva chystají na schůzku, potkají se u smluveného patníku, kde se oba postaru očichají, a v tom okamžiku by zřejmě došlo k rozčarování, tolik známému u lidí.
On by zjistil, že v počítači byla fenečka tak nějak krásnější. Také všechny představy, které o ní měl, že je chytrá, bystrá, jsou ty tam, protože jako nějaká primitivka očichává každý patník, jako by i v přítomnosti ratlíka pořád někoho hledala. I ona by byla rozladěná, protože očekávala psa s jasným, čitelným a neotřesitelným rodokmenem a teď má takový dojem, že jde o ratlíka, což je plemeno s neznámým původem, tedy jakýsi podřadný hřích nějaké neznámé ulice. Také se jí nelíbí ratlíkovo ležérní držení těla, což pes vycvičený běžně dělá, aniž by se před samičkou předváděl. No prostě toto patníkové randíčko by asi skončilo tak jako v lidské říši, po měsíci oboustranného šmírování by oba zjistili, že sobě vůbec nevoní.
Google by však naopak mohl být velkým pomocníkem pro krysy a potkany. Dovedete si představit, co by s krysami udělal třeba veřejně dostupný katastr nemovitostí? Nedej bože architektonické plány budov, díky nimž by bylo možné najít i tu nejutajenější a nejutěsněnější šachtu, do které nepronikne sajrajt ani nejlepšího deratizéra ve městě? Kdyby věděly, kde mají podle předmětu podnikání dostatek žrádla, bylo by možné tvořit krysí města, do nichž by se lidské plémě bálo vstoupit. Nicméně můžeme být v klidu.
Počítače si podmanily člověka, zvířata tak hloupá nejsou. Ona totiž oproti nám žijí velmi stereotypně, nenudí se, protože mají tolik starostí s obstaráváním potravy, že nemají na rozmarnost a počítačové vysedávání vůbec žádný čas. Aby přežila v přírodě, musejí si zachovat svou přirozenost i své instinkty, protože bez nich zahynou. Jediné, čeho se dnes zvířata bojí, je největší predátor na této planetě – a tím je člověk.