Chtěla bych vlastnit banku. Nemůžu se zbavit dojmu, že banky jsou na tom ze všech nejlépe. My v soukromé sféře než se dopachtíme k nějaké kačce, musíme se snažit, banky už jsou na tom tak dobře, že pošlou klientům úpravu smluvních podmínek, což znamená, že když si to ne- přečtete, automaticky začnete platit za služby vyšší částky, i když je možná ani nepotřebujete.

Chtěla jsem zrušit pojištění karty u účtu, který nepoužívám, ale zatím ho nemohu zrušit. Jeden rok mi to uletělo, zaplatila jsem zbytečné pojištění, hned druhý rok jsem chtěla být důsledná, proto jsem opakovaně vyzývala svého obchodního zástupce, aby mi zbytečné pojištění zrušil. Protože šlo o stovkovou záležitost, obchodní zástupce mi nevěnoval pozornost, bodově bych se mu asi nevyplatila. Výsledek byl stejný, opět jsem zaplatila bance stovky za něco, co nepotřebuji.

V lednu už jsem se nazlobila hlavně na sebe, že jsem tuto prkotinu nedotáhla do konce, nakoplo mě k tomu lednové vyúčtování zbytečného účtu, v němž bylo velmi zřetelně uvedeno, že jsem zaplatila za vedení účtu a ono zbytečné pojištění nevyužívané karty. Zapsala jsem si zrušení pojištění velkými písmeny do diáře a zahájila frontální útok klávesnicí mého počítače. Výsledek byl perfektní, okamžitě mi byl odebrán původní obchodní zástupce, dostalo se mi i telefonické omluvy ředitelky banky a byla mi přidělena nová obchodní zástupkyně.

Při návštěvě banky mi bylo pojištění okamžitě zrušeno, trvalo to asi pět minut, a když už jsem v bance seděla u stolu s příjemným milým děvčetem, zřejmě mi byla přidělena ta nejmilejší z nejmilejších, takové se nasazují na protivné, drzé a hodně naštvané klienty, položila jsem milé tváři otázku: „Můžete mi říct, když pojištění lze uzavřít přes internet bez návštěvy banky, proč tam není možnost, kterou lze bez návštěvy banky pojištění zrušit?“ Nedokázala mi odpovědět, a přitom se dívala někam vzhůru, že možná za to může bůh na nebesích, anebo spíš vlastníci banky, kteří jsou na tom tak špatně, že potřebují i ty, kteří nemají čas na vypovězení něčeho, co nepotřebují, protože bankéři nežijí jen z poplatků za služby, ale i za služby, které jejich nepozorní klienti přehlédnou, důležité je, že platí. Stále ctí pravidlo: korunka ke korunce…

Když už máte účet, téměř pravidelně vám přistane v e-mailu oznámení: Upravili jsme ceník některých služeb… Jak upravili? Sami? Bez klienta? Když už vás
zajímá, co že se změnilo, vstoupíte do odkazu změn, kde však nenajdete: změnili jsme TOTO, ale máte tam celou smlouvu, takže si musíte vzít tu stávající a zahrát si na Sherlocka Holmese a hledat změny oproti stávajícímu režimu, který se změnil před dvěma měsíci, ten se změnil oznámením v e-mailu před třemi měsíci… Osobně nehledám, jen když mi dojde trpělivost, vytočím bezplatnou linku.

Ta je také kouzelná. Vždy telefon zvedají dívky milé, sporé na slovo, vycvičené k tomu, aby se nepouštěly do ničeho, co by mohlo způsobit problém, jak jinak, bance. Takže když zuříte, druhá strana poslouchá a odpovídá naučené fráze mající jediný cíl: zklidnit a nevytočit doběla rozpáleného klienta.

A když už budete chtít změnit banku, nikdo neví, zda si přestupem k jinému týmu pomůžete. V každém případě to stojí za to, protože dominantní banky jsou čím dál drzejší, a protože všechny státy světa potřebují jejich peníze, nevypadá to, že by jejich drzosti měl sílu někdo učinit zadost.

A tak nám klientům, z jejichž poplatků jsou všechny banky živy, nezbývá nic jiného, než občas projevit hlasitě, zřetelně a důsledně svou nespokojenost, a čím více nás bude, tím větší šanci máme, že se třeba někdy, možná, snad, trošičku, nepatrně až neviditelně něco málo změní.