Dnešní doba plodí sobce, kteří neumí být šťastní

I když se na každého z nás hrnou desítky problémů, většina lidí nejvíce řeší nedostatečné či špatně fungující vztahy. Abychom měli kolem sebe pořádek, který nás nedusí a neubíjí, potřebujeme k tomu dobře fungující vztahy v rodině, na pracovišti, s kamarády, zkrátka s lidmi, protože jsme-li v pohodě, řešení se vždy ukáže, dobrá rada či správný směr jsou tím, co pro řešení jakéhokoliv problému potřebujeme. Mít však vše v pořádku a v klidu se neobejde bez našeho přičinění, tedy naší snahy.

Začněme u vztahů s našimi dětmi. Kdysi byl vztah rodič a dítě jaksi řízen vyšší mocí, rodiče byli nadřazenými vůdci svých dětí a ony své rodiče poslouchaly, i když vnitřně nesouhlasily s většinou rozkazů a příkazů, které dostávaly. To se nijak nezměnilo, jen práva na ochranu dítěte, udělala z našich dětí malé teroristy, kteří usurpují své rodiče, kteří nenacházejí sílu pro protiargumentaci svých přechytralých dětí. Když dříve dítě bylo hodně neposlušné, neobešlo se to bez pohrůžek i facek. Takové dítě žilo v jakémsi strachu, že když rozzlobí rodiče, jednu si chytne a bude to bolet a bude se muset zase hodně snažit, aby rodič nebyl diktátorem, ale milující mámou či tátou. A právě slovo snaha o úsměv kohokoliv je odpovědí, proč vztahy kolem nás nefungují. On se totiž nikdo o nic nesnaží, vše je jaksi garantované, nalajnované, a kdosi jiný než my nese zodpovědnost za to, že něco máme či nemáme. Tyto zákonné regulace přitom nejsou špatné, jen jsou lidmi zneužívané. Nemusíme žít ve strachu a obavě, že si jednu chytneme, ale snažit se musíme. Dokonce musíme našim blízkým a lidem, na nichž nám záleží, něco dát, abychom na oplátku mohli zase něco od nich očekávat. A to něco není nic jiného, než náš čas, náš úsměv, naše práce, naše fantazie… Když však řeknete jakékoliv ženě, že se musí snažit, aby se na ni muž usmál, odpoví většinou: „A proč já? Proč ne on?,“ a stejně to funguje i opačně, muži očekávají, že ženy se přetrhnou a oni nebudou muset nic investovat, tedy žádné úsilí, žádné ohledy, žádný čas, žádnou práci. A tak se v tom všichni plácají a vyjde z toho vztah v nudném provozním režimu. Stroj jede, ale radost ani užitek z toho nikdo nemá. Přitom ochrana všeho možného v podobě zákonů je zde proto, abychom nebyli využíváni a zneužíváni, což je naprosto v pořádku. Když si děti neváží všech vymožeností spokojeného dětství, měly by vědět, jak chutná dětství bez lásky a bezpečí. Stejně tak partneři, kteří z rozmaru ukončují své vztahy, aniž by se jakkoliv snažili o nápravu, by neměli tolik odvahy k tomuto kroku, kdyby si nebyli jistí ochranou kohosi neviditelného, v podobě státu apod. Kdyby stát nestál na straně matek, bylo by samoživitelek méně, ženy by neměly jistotu, že bez muže ustojí svou nespokojenost a musely by se snažit vybudovat vztah s otcem svého dítěte, což by určitě prospělo dětem více, než měnící se cizí tatínci v maminčině ložnici. Paradoxně tak všechny ochrany, které svět vyprodukoval od dob, v nichž hodnota lidského života měla hodnotu smolného lidského bytí, došla do stádia, v němž se sice dá žít lépe, ale samotné výhody oproti minulým stoletím z nás šťastné jedince neudělaly, naopak zdevastovaly po staletí fungující vztahy, třeba v podobě šťastné početné rodiny, která prožívala stejná ukřivdění a nepochopení jako dnes, avšak jeden druhému byl oporou, protože jedinec tehdy neměl šanci přežít, proto toleroval, ohlížel se, uskromňoval se a hlavně tvrdě pracoval na všem, aby lidská bída a neštěstí příbytek nenavštívily. Dnes se situace obrátila a sobeckost lidí došla tak daleko, že nikdo nechce nikomu nic dát, protože se domnívá, že peníze vše vyřeší, a dotyčný se bude mít stejně, i když ze sebe nic lidského nevydá. A tak si lidé vzájemně nevěnují ani čas, ani trpělivost, ani ohleduplnost, ani toleranci, ani vlastně téměř žádný zájem o potřeby tohoto druhého. Sedí si pak doma u televize, se svým vlastním ovladačem v ruce, s plným stolem všelijakých dobrot a diví se, proč se necítí dobře. Sobectví totiž výstižně charakterizují slova: samota a lidská prázdnost. Proto nebuďme sobci a věnujme se všem, od nichž očekáváme, že oni budou radostí našeho života. Nebo. Buďme hodní na všechny, kteří jsou hodní na nás. Anebo. Nebuďme líní a nebojme se investic, které nestojí nic jiného než náš čas a lidské pochopení. A neházejme flintu do žita, když první investice vyjde naprázdno, vždyť stála jen čas, který naši životní úroveň určitě nesníží. Kdo se snaží, je vždy odměněn víc než ten, kdo sedí s rukama v klíně. I když technická doba dosáhla svého vrcholu, lidská bytost se nezměnila, naše spokojenost je závislá na věcech, které v obchodech ani v zákonech nenajdeme.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>